Když se ptáš, kočku mám pořád, zrovna dnes ráno mi udělala radost, poblila sedačku i věci, které jsem měl na ní. (Smích.) Celkově se mám nezaslouženě dobře, i když ne že bych se tak vždy cítil. V práci mám teď frmol se žádostmi - jeden den svátku, a vše je rozhozené.

Letos mi bylo čtyřicet. A zrovna jsem byl první, testovací oslavenec na „hromadném přacím čtvrtku“. Zas tak moc lidí se tam nesešlo, což mi tedy nevadilo, vadilo mi, že tam musím být já.

Ne, na galavečer Paraple 25 let nepůjdu. Nemám rád hromadné akce, nedělá mi to dobře, připadám si tam jako, no… řekněme idiot. To není sprosté slovo, ale zastaralý psychiatrický termín, tak to snad nebudeš muset vystřihnout. Mám to tak nějak nastavené už od dětství a výletů s ROH, nejsem rád středem pozornosti. Paradox je, že před lety jsem nějakou dobu hrál ochotnické divadlo.

Ale zrovna dnes (31. 10.), jak jsi připomněl, slavíme výročí založení Paraplete. To je to, co by mělo klienty i lidi tady zajímat. Co všechno bylo za ty roky odpracováno a že zde stále ještě pracují na částečné úvazky někteří ze zakladatelů Paraplete.

V Parapleti jsem začínal jako dobrovolník, bylo mi asi dvacet tři. Potkal jsem se jednou s Tomášem Vyskočilem na jedné párty v bytě v Dejvicích, a protože jsem studoval prvním rokem vyšší zdrávku, tak mě Paraple zaujalo. Tomáš mi dal kontakt na Zdenku Faltýnkovou, já před prázdninami zavolal a začalo to. Po škole jsem nastoupil jako sanitář. Nebudu se vyjadřovat k platu sanitářů, který jsme tenkrát dostávali, to by bylo směšné, byla to jiná doba, ostatně karty klientů se ještě psaly ručně, a těch změn potom přišlo spousty.

Za celou dobu v Parapleti jsem jen jednou chtěl odejít, po dvouletém období jako sanitář, kdy jsme pracovali tak intenzivně, že jsme třeba obědvali až kolem čtvrt na dvě, přímo v tělocvičně vedle klienta na stavěčáku. Vystřídal jsem více pozic - výpomoc v kanceláři, domlouvání ambulantů, jezdil jsem i na koně a bazén jako výpomoc na sportu.

Potom jsem dostal domlouvání pobytů a po čase opět zpátky i ty ambulanty a jejich koordinaci. Nezměnila se jen jedna věc: Stoprocentní zástup stále nemám - když tu nejsem, tak co nehoří, počká. K nějakému tomu akutnímu hotelu dám pokyny na recepci, rušení pobytů má na starosti sociální úsek a ostatní musí počkat, než se vrátím.

Po těch více než 15 letech už vidím některé věci jinak, u sebe i u klientů. Víš, třeba když se někdo zase ozve a dorazí po X letech, co jsme ho neviděli, a má pořád ty stejné vysoké šněrovací boty, jenom odřenější, a my si pamatujeme tu námahu při jejich obouvání…

Stárne nám klientela. Ostatně stejně jako my. Je stále více specifických potřeb klientů, mají požadavky na jednolůžkové pokoje, kde chtějí mít postel, orientaci záchodu apod.

Nebo na druhou stranu, když přichází speciální požadavky na rozpis, a ty se snažíš vyhovět, i když by ses kolikrát při psaní rozpisu měl chuť střelit do hlavy. Což se ale asi nezmění, dokud tady bude alespoň půlka lidí, co to dělají srdíčkem.

V Parapleti jsme holt mistři improvizace, a to i přes veškerá psaná i nepsaná pravidla. To je naše deviza a někdy také problém.

A do toho ještě koordinace hotelu. Hotel v tom dělá největší hokej. Je to sice služba, kterou lidi potřebují (Metallica za nimi do Ostrova Nad Ohří asi fakt nepřijede), ale na to, že jde o službu doplňkovou, zabírá ten hotel někdy neúměrně moc času.

Někdy bývám zalezlý v kanclu celý den. A někdo ani neví, že jsem v práci.

Občas mám i krize, kdy jsem nevyspalej, hned po ránu dostanu dva emaily s požadavkem na hotel, a do toho mi přijde nějaká divoká lékařská zpráva a já to čtu, nadávám, vztekám se, a jsem fakt rád, že jsem v kanceláři sám. Už jsem se v těch zprávách naučil číst mezi řádky, a někdy mi z toho není moc dobře po těle. Ale tak si nakonec řeknu no a co, uvidíme. A večer si potom doma místo knížky otevřu pivo a k tomu pustím nějaký laciný film. Nakonec vždy respektuji každého jedince a jeho přání, jak chce žít svůj život, je to ostatně jeho život a jeho zodpovědnost. Možná jsem někdy v rozporu s tím, jak ostatní kolegové přistupují ke klientům, ale nejsem přesvědčený, že se vše musí tlačit za každou cenu. V tom je ta nádherná unikátnost lidské povahy, že jsme různí a vidíme věci různě.