No jo, třicet dva mi je, to je docela dobrý. Mám se teď dobře, jen bych vrátila Vánoce, protože byly moc fajn, hlídali jsme bišonka Falca. Vlastního psa zatím pořizovat nebudeme, až budou holky větší.

Text: David Lukeš, ředitel Centra Paraple
 
Sylvie (32), pohybová terapeutka, lektorka jógy
 

Jsem moc ráda, že jsem tady, že se to hýbe, jen bych tady chtěla už být více času, ale to si musím počkat do podzimu. Holt to tak je. Loni jsem si moc užila lyže, super zážitky. Jen čím jsem starší, tím mám větší strach o všechny okolo sebe, možná je to dané tím, že jsem máma. A tak jsem taková máma nejen ve vztahu ke svým dětem a vždy všechny obdivuju, že do toho jdou, i když sportování je bezpečnější. Helma je už povinnost a necháme si i profesionálně seřídit lyže, je více předpisů, metodiky, což je určitý odklon od volnosti, ale je to pochopitelné. Člověk se pořád učí, loni mi ukázal Zbyšek na vodě, že je to možné i s větším hendikepem a i když jste přesvědčeni, že sportovat, nebo alespoň prožít ten zážitek z pohybu může každý, je dobré to i občas zažít na vlastní kůži. A on dokonce půlku sám odpádloval. 

Jinak je pro mě těžké přijít na chvilku, navalí se to na mě, musím hlavně řešit provozní věci a nemám čas na vize, které mám v hlavě. Chtěla bych se více s týmem bavit kam to směřovat, hlídat, jak to děláme. Je příjemné, že není nátlak z vedení, je to jen o mě, chtěla bych více. Musím si to jen srovnat v hlavě, protože je toho hodně. Potom budu moc pustit zpátky více Sylvu, se kterou si můžete jen tak povídat. Vnitřně se tím ale netrápím, jen se snažím nebrat věci jako samozřejmost.

Těším se na hory, na lyžování, na témaťáky. A tady v domě na práci s klienty, postupnou individualizaci, aby věděli, že méně znamená více. Představa je, že každý má svého přiřazeného terapeuta, ten s ním zmapuje podmínky a možnosti v domácím prostředí, natočí video a dala bych možná místo doporučení na doma. Věřím, že tím dosáhneme větší kvality práce a spokojenosti terapeutů. Všichni budou vědět, kdy pracují v přímé péči a kdy ne, a mají čas třeba na dokumentaci, nebo pomůcky.  I když u nás nikdy nevíme, co nám jaký den přinese.

A taky se těším, že bude teď Honza více doma, když už nebude dojíždět do Znojma a já budu moct jít třeba občas na stěnu, nebo se jinak hýbat. Poslední roky jsem si připadala jako fanynka amerického fotbalu, i když nakonec, když se hraje Superbowl, tak si ze mě Honza dělá srandu, že hrají Tučňáci se Švábama :-). (delfíni jsou letos ve finále :-):-):-) )