Přes dva roky jsem byl v nemocnicích, nějakých osmsetdvacet dní, než jsem se dostal domů. Nejdříve jsem byl v Hradci, a potom mě chtěli dát někam na OCHRIP. Ale naštěstí jsem se dostal na spinálku do Ostravy, ale jenom díky tomu, že jsem si koupil vlastní ventilátor, který jsem získal díky lidem. Na webových stránkách jsem měl sbírku, kterou zařídila má tehdejší přítelkyně Markéta společně se strýčkem Martinem. Ten založil sbírkový účet a pomáhali lidi z mého okolí, hodně taky kamarádi hasiči. Ventilátor stál asi 220 tisíc.

Text: David Lukeš, ředitel Centra Paraple
 
Tomáš (28)
 

Z Ostravy mě přeložili na NIP na Malvazinky, kde mě napojili na jejich ventilátor, jako že nemůžu být na tom domácím. Tak ten ležel skoro dva roky doma. Dech života mi potom dal nový ventilátor, menší, mobilnější, abych mohl fungovat i jinde. Dostal jsem ho na cestu domů.

Na NIPu jsem byl dlouho, protože jsem zkoušel experimentální léčbu kmenovými buňkami. Podstoupil jsem to třikrát. Chtěl jsem to už v nemocnici v Hradci, ale tam nám to nedovolili, protože prý do dvou let umřu… Tak nějak musím říci, že mi to asi pomohlo, začal jsem cítit vnitřní orgány. Ale nemám srovnání, jestli by to bez těch kmenových buněk bylo jinak.
Celé to stálo šest set tisíc, zaplatil jsem to jen díky darům firem z okolí, hasičům, kteří pro mě dělají akce, a hlavně díky tetičce Blance. Potom už jsem začal přemýšlet, že půjdu domů. Naše rodina (rodiče) musela projít psychotesty, že zvládnou péči o ventilovaného pacienta. Hrozně papírů taky, nahlášení u doktorů, na policii atd.

Dech života se teď stará o servis mého ventilátoru i o opravy, když se s ním něco stane. Měl bych mít náhradní, ale nemám, a tak bychom museli použít ambuvak a manuálně rozdýchávat, než by přijela záchranka. Naštěstí se to za dva roky, co jsem doma, ještě nestalo. Ale je to na hovno, nemůžu jezdit sám, kdyby se mi rozpojila hadice. Teda po vesnici ano, to jsem na vysílačce.
Tak 15 minut vydržím dýchat sám, pak už by byl průšvih, denně to cvičím. Možná by to šlo déle, ale potom hraje roli už i psychika.

Byl jsem na táboře pro ventilované pacienty v Líchovech, který organizuje také Dech života. Bylo tam pět ventilovaných lidí a já tam byl jediný po úrazu.
Mrzí mě, že Paraple je jediné, kde mě vezmou i s ventilátorem, ten tábor byla dobrá zkušenost, ale trochu depka.

Znám i kluky po úrazu, co jsou na tom podobně, občas jsme v kontaktu přes email. Ale jsou dost pasivní. Třeba malují pusou, ale nikam ven se jim nechce.

Teď je trochu horší období, zima, a to se vždy člověk cítí hůře a navíc se nedostane moc ven, jinak se mám dobře.