Vašek byl ve svém sdělení velmi otevřený. Náš rozhovor jsme začali diskusí o bolesti, která zasahuje do životů značné části lidí po poranění míchy. Zejména pro její neuropatickou formu neexistuje jednoznačná cesta vedoucí k úlevě.   
Pak jsme se přesunuli k tématu vztahů. Vašek mi popsal svůj příběh. Bez pocitu křivdy, jen s prosbou o co největší anonymitou. A s vírou, že jeho slova mohou pomoci někomu dalšímu.  

Text: David Lukeš, ředitel Centra Paraple

Václav (32)

Potkali jsme se dva roky před úrazem. Byla pro mě oporou a velkým motorem, bezprostředně po úrazu, ale vlastně po celou dobu, co jsme spolu byli.

Moje chyba byla, že jsem na ni byl moc fixovaný. Veškerá péče o mě byla na ní, od návštěv lékařů, až po pomoc při intimní hygieně. Chtěla vše dělat sama a nepustila mezi nás ani pečovatele, ani rodinné příslušníky. To vše ji pak tak semlelo, že když jsme se rozcházeli, popisovala, že se cítila jako pečovatelka.

Všichni nám předvídali, že k tomu dojde, ale my jsme oponovali, že jsme jiní. Nebyli… Poznal jsem, že pokud už se partnerka cítí jako pečovatelka, je to špatné. Sama sice říkala, že by nedokázala přijmout to, že s námi jiný pečující bude trávit hodně času, ale přesto jsme měli oba hledat nějaké řešení. Bohužel jsme nedokázali najít tu správnou cestu.

Teď už bych si to zařídil jinak. Alespoň při intimní pomoci bych byl nekompromisní, ale třeba i v dovážení na rehabilitaci, aby byl zachovaný partnerský vztah. I když je jasné, že pomoci od partnerky se v určitých momentech a situacích prostě nevyhneš. V mém případě jde o hodně činností, třeba o pomoc s obědem, s ranní hygienou apod., což musí partnerka přijmout.

S novou partnerkou bych si to chtěl nastavit jinak. Aby péče, jako například hygiena, probíhala v době, kdy bude mimo domov, třeba v práci. Aby si připadala co nejvíce normálně, a ne jako někde k ústavu.

Aktuálně mám zařízenou asistenci na hygienu (od Včelky nebo Charity), protože jsem to nechtěl dělat s rodiči, respektive s mamkou. Vrátilo by mě to do role dítěte a na mámu by toho bylo moc.

Po návratu domů z Kladrub, jsem se sám za sebe styděl. Měl jsem strach potkat známé, připadal jsem si degradovaný, nevěděl jsem, jak na mě budou koukat. Bál jsem se běžných situací, jako jít se podívat do práce. Nechtěl jsem ani vycházet z domu, ale moje holka chtěla žít. Tím jsem našemu vztahu také moc nepomohl.

Teď už vím, že šlo jen o poprvé, že pak už je to lepší a lepší.

I nyní, s odstupem času, je ten rozchod pořád ve mně, ale už je to méně intenzivní. Po něm jsem začal fungovat víc sám. Řekl jsem si, že nebudu pořád sedět doma na zadku. Vyrazím si do města, když mám chuť na cigaretu, zeptám se někoho, zda mi připálí apod. Je důležité se nebát lidi oslovit.

Když jsem měl jet do Paraplete poprvé, tak se mi sem vůbec nechtělo. Nechtěl jsem mezi ostatní kluky na vozejku, nedokázal jsem to přijmout, vlastně jsem to ani přijmout nechtěl. V Kladrubech jsem poslouchal řeči jako: „Za dvacet let na vozejku budeš vypadat hrozně,“ „Myslel jsem, že to rozchodíš,“ a podobně. Takové řeči tě usadí. Tak jsem sem přijel až po roce a půl.

Paraple mi dalo nové možnosti a kluci (pozn.: instruktoři nácviku soběstačnosti, sami kvadruplegici) mi předvedli spoustu věcí, které mi doma moc pomohly. Jirka Čeloud mi dokonce ukázal, že na vozejku se dá i cestovat, i do vzdálenějších destinací. Už jsem byl na dvou dovolených letadlem, a to jsem si v Kladrubech myslel, že to nepůjde. Teď plánuji další.

To, že v Parapleti potkáš jiné lidi na vozejku je inspirace. Je důležité nebát se a zeptat se zkušenějších, jak to mají doma oni. Ať už jde o partnerský vztah, otázky týkající se hygieny nebo intimní záležitosti. Nikdy jsem tu nenarazil na nikoho, kdo by mě s nějakou takovou otázkou odmítl. A je lepší se případně v danou chvíli trochu zastydět, než si po třech týdnech v Parapleti až doma drbat hlavu a říkat si: „Že já blbec jsem se nezeptal, když jsem tam byl.“