Vašek (36)

Chci se stát autentickým člověkem, pořád se kontroluju, závidím autentickým lidem. Chtěl bych se naučit neskrývat nedokonalost, ale jde o to, jak člověk přijme sám sebe, a to mi dělá problém. Třeba se mi líbilo, jak si mluvil Ty v podcastu Vyhonit ďábla, bylo to autentický a ne vulgární, přirozený. Uděláme podcast v Parapleti? Hosté by byli lidi na vozejku, každý se zlomenou páteří, lidi, kteří rádi mluví otevřeně a mají o čem, ať už se v životě věnujou čemukoli, vyprávěli by, lidi chtěj příběhy. Napadlo mě to, když jsem šel na balkón na cigárko po sestříhání toho mého dokumentu.

A k tomu dokumentu. Devatenáct let jsem měl materiál v šuplíku. Ani strýc si to nepustil, že je to moc intimní věc. Na začátku mi přišlo, jestli to není sebestřednost, udělat dokument sám o sobě. Ale na druhou stranu jsem si říkal, že devatenáct let je hodně, že už nastal ten čas. Pamatuju si začátek po úrazu, když mi někdo řekl, že je na vozejku dvacet let. Přišlo mi to jako ohromná doba. Došlo mi, že už taky sedím tolik let, co když tu dlouho nebudu a dalších devatenáct let třeba nedám? Byla by škoda, aby ty materiály zůstaly nezpracované. Může to být pro někoho užitečné. Potřeboval jsem se na sebe podívat jako na příběh někoho jiného, ne tedy úplně, jen co mi odstup dovolil. Koukal jsem na kluka, na sebe, jak se vyvíjel, jak uvažoval. Třeba v oblasti víry jsem po dvou letech na vozejku ochladl z dogmatického pojetí víry, v ten nezpochybnitelný obraz pravdy. Nasbíral jsem pochybnosti, ohromné množství pochybností, a posunul názory z kapitoly "vím", jsem přesvědčený, věřím, do světa "nevím", domnívám se, přál bych si. Obrat, který se mi líbí, a s kterým se asi ztotožňuju je, že jsem sympatizant křesťanství. Víc mě zajímá pohled na Ježíše Krista jako na člověka, než Boha, tak ho nedokážu uchopit. Zajímá mě jeho lidská, člověčí stránka. Nejmocnější příběh Krista je pro mě příběh cizoložnice, kterou měli za její čin ukamenovat. Ježíš si kreslí do písku a bez zdvihnutí očí řekne, kdo z vás je bez viny, ať hodí kamenem. A všichni, od nejstaršího, postupně odchází. Zůstane jen ona a Ježíš. Neodsoudí jí, jen řekne, kde jsou ti, co tě odsoudili? Nikdo? Taky tě neodsuzuju, jdi a už to nedělej.

Vánoční poselství? Chtěl bych říct něco originálního, ale nemám to, nic mě nenapadá. Ať se každý zamyslí nad svým vánočním poselstvím a nasměřuje ho sám k sobě.


Znám Vaška od úrazu, jsme stejný ročník přeražení. Devatenáct let kvalitně odleželý a oseděný kvadrouši. Před pár lety jsem mu párkrát po sobě řekl Václave. Pro mě, jež má v rodině dva velmi blízké Václavy, to byl výraz úcty, pro Vaška, jak jsem se později dozvěděl, spíše pokárání. Rozhodně bych ho nechtěl kárat, nikoho bych nechtěl kárat, i když u syna Vendelína se tomu občas neubráním. Vašek je skutečně úctyhodný dříč. Je všestranný, bystrý a milý člověk. V každodenním boji s nástrahami života ještě svádí boj s vlastním egem, které si chce uloupnout slávu pro sebe, i když v srdci chce Vašek blaho pro všechny. Mám Tě rád, Václave.

David Lukeš