Bylo mi 60 let a těšila jsem se na důchod, který jsme s manželem plánovali jako další etapu života. Najednou se ale objevily zdravotní potíže, přestávala jsem chodit, občas upadla na ulici nebo zakopávala. Bez příčiny. V roce 2004 mi na neurochirurgii ve Vojenské nemocnici ve Střešovicích byla diagnostikována cévní malformace v míšním kanálu jako nezvratná příčina mého stavu. Po konzultaci s prof. Benešem a prof. Charvátem nebylo možno pokračovat v léčbě, a tak jsem se ocitla na půl roku v Rehabilitačním ústavu v Kladrubech, to bylo na začátku roku 2005.

Kladrubský rehabilitační ústav považuji za úžasné zařízení, které mě dostalo do formy a pomohlo mi, abych svůj stav přijala jako počátek perné práce na sobě samé. Můj fyzioterapeut mi po 14 dnech řekl přímo, že moje nohy už chodit nebudou. Pak následoval tvrdý půlroční dril. Srovnání s daleko horšími případy onemocnění mi pomohlo vyrovnat se s tím i po psychické stránce.

Dodnes ale děkuji především své vlastní rodině, která mi byla od počátku velkou oporou. V té době ještě žil můj o 13 let starší manžel, krásně se ke mně zachovali i všichni tři synové. Prostřední syn pracoval v Domově sv. rodiny na Petřinách a měl už dost zkušeností s osobní asistencí, nejstarší syn i manžel říkali, že mě do žádného sociálního či zdravotního zařízení nedají a k tomu se přidal i nejmladší syn. Bylo to pro mě důležité, rychleji jsem se s osudem smířila. Přineslo to však mnoho změn. Plány na důchod se také neuskutečnily, ale manžel pokračoval v úsilí vrátit život do statku zdevastovaného za minulého režimu státem. Před čtyřmi lety zemřel, ale v jeho snaze pokračuje prostřední syn. Nejstarší syn je violoncellista, který dokonce upravil mnohé detaily na mém invalidním vozíku, především unikátním zařízením, kterým si napolohuji nohy sama bez cizí pomoci tak, aby nedocházelo k otokům. Denně totiž strávím na vozíku nepřetržitě nejméně 8 až 9 hodin. Nejmladší syn hned po absolvování střední školy v oboru umělecký truhlář odsloužil náhradní vojenskou službu v břevnovském klášteře, kde po studiu na teologické fakultě zakotvil v duchovní službě.

Od začátku svého „nového“ života mám zajištěnou pečovatelskou službu, kterou mi na vysoké úrovni poskytuje Diakonie CČE. Denně mi také pomáhá domácí zdravotní péče. Během týdne se tak u mě vystřídá až deset pečovatelů a zdravotních sester a pro obě strany to má svůj přínos. Navzájem si „dobíjíme“ energii. Doma to mám uzpůsobené tak, abych byla co nejvíce samostatná v bytě i na zahradě, kde mohu trávit hodně času hlavně v létě. Moc ráda čtu a sleduji i dění kolem sebe.

V Centru Paraple jsem byla poprvé v roce 2005 na doporučení kladrubského ústavu. Domnívala jsem se však, že Paraple je hlavně pro čerstvě onemocnělé pacienty. Letos jsem ale požádala o rehabilitační pobyt z důvodu, že je přece vždy možné se něco nového přiučit. A to se opravdu stalo. Mimo to zajíždím často na rehabilitaci i do Hamzovy léčebny v Luži-Košumberku.

Myslím, že člověk nikdy nesmí ztratit chuť do života. Vždy je co vylepšovat. Snažím se předat okolí energii, která mi byla dána shůry. Chci alespoň trochu pomoci i těm, kdo se topí v problémech, aby viděli, že vše spěje k dobrému.