Pracovala jsem na interně, na plastice, v domácí péči, v umělým oplodnění a pak na soukromý chirurgii jsem taky dělala. Zdrhla jsem z gymplu, zdrávku jsem dělala večerně, protože jsem byla lump. Rebel od začátku až dokonce. 

Text: David Lukeš, ředitel Centra Paraple
 
Vendy (54)
 

„Do školy už nepůjdu!“ A bylo to… Měla jsem teda i zdravotní problémy, takže i takový důvody tam byly. Moje maminka taky byla zdravotní sestra. Jí říkali Anděl a mně říkali Sluníčko. Ale to já jsem je taky seřvala, když dělali, co neměli. Ale vždycky musela bejt nějaká sranda. Dneska už to takhle nefunguje. To jsme hrozně blbli – třeba se z legrace zastlaly postele, vyndala se prostřední matrace a dal se tam lavor. Vždycky nějakejm mladejm klukům a tak. Oni nám taky dělali lumpárny. Všude může bejt partička, i když jsou to lidi, co tam ležej dlouho.

Jako zdravotní sestře mi o tom nevadí mluvit. Nejhorší asi je, když se člověku taková nehoda stane. Když je člověk v nemocnici chromej na všechny čtyři a nemůže mluvit. Nemůžeš ukázat, nemůžeš nic. V umělým spánku jsem měla strašný sny, a na pokračování. Vyvraždění celý rodiny. Vždycky se objevila známka, že to pokračuje, a to byl hnus. Párkrát jsem se málem udusila a skoro jim tam umřela na sepsi. Těch situací bylo tolik, že už ani nevím. Podle mě mne udrželo při životě to, že jsem věděla, že se musím postarat o dceru. To bylo jediný, jinak bych dávno byla mrtvá. Bylo jí čtrnáct. Neměla nikoho, kdo by se o ní postaral, a můj přítel si ji vzal do opatrovnictví. Taky to asi nebylo jednoduchý. Nikdo jinej nemohl. Všichni mají svý životy, tak nemůžeš od nikoho chtít, aby ho kvůli tobě najednou měnil.

Co naděláme, musíme makat a holt se s tím poprat. Nic jinýho nám nezbejvá. Člověk prostě musí to, co jde, zlepšit. Já se snažím na tom svým těle. Nehejbala jsem pravou rukou. Několik let jsem spala s dvou a půl kilovým závažím na ruce. Vždycky jsem měla ruku na noc tak, že se na ni podél dalo látkový závaží, a to mi drželo loket nataženej, aby se ta ruka nevracela. Jinak by pro mě nebylo možný s ní dneska hejbat. Ráda bych chodila, ale nejde to. Rovnováha není. S tou rukou se teď můžu opřít třeba o chodítko. Chce to vymyslet vždycky něco na ty drobnosti, který se můžou aspoň trochu zlepšit. Někdy ti někdo poradí a na některý věci si člověk přijde sám. Mezi sebou si říkáme, co komu pomáhá a co je lepší. Pro ostatní lidi jsou to drobnosti, ale pro nás jsou to důležitý detaily.

Na vozejku jsem 14 let. Tady je to pro mě fajn. Aspoň jednou za rok se zase potkám s lidma, který za ty léta už znám. Jezdím sem určitě už tak 11 let. Dřív to byla jenom půlka baráčku, tak jsme se všichni znali a automaticky si tykali. Věk tu nehraje žádnou roli.