Naplňuje mě být užitečný

2. května 2019 Naplňuje mě být užitečný


Zdroj: Magazín Paraple, květen 2019

Text: David Lukeš, ředitel
Foto: Markéta Vernerová a archiv Ladislava Kratiny

Přicházím do Paraplete a Láďa už na mě čeká. Povídá si na chodbě se Štěpánkou, a ta se mě hned ve dveřích ptá, jestli jsem přišel pěšky. Potom se s Láďou zasmějí, že já můžu, že jsem ještě mladý. Na to kontruji, že samozřejmě, i když někdy si tak vůbec nepřipadám. Když jsem ty dva viděl spolu na chodbě, vzpomněl jsem si na svůj první pobyt v Parapleti v roce 2002. Přijel jsem tenkrát akorát na Velikonoce a hned druhý den jsme měli jet na výlet, na Říp. Myslel jsem si, že jsem se dostal někam mezi blázny, ale opak byl pravdou. Dostal jsem se mezi srdečné lidi. S Láďou si z toho krásného velikonočního dne pamatuji dvě historky. Nejdřív jsem mu v rotundě svatého Jiří půjčil mikinu a připadal si jako zachránce. Pak, když jsme šli od parkoviště k zámku, tak Láďovi někdo zatlačil a mě nechali trápit se. Nepřišlo mi to fér, protože to byla obrovská vzdálenost a já jsem byl přeci „čerstvák“. Že o tom to vlastně je, jsem poznal až časem a dnes děkuji nejen Láďovi, že mě v tom párkrát nechali vykoupat.

Víš, že tě Láďo znám tak dlouho a ani nevím, proč jsi na vozíku. Jaký jsi měl úraz?

Úraz se mi stal při splouvání řeky Otavy, kdy mi u jezu uklouzla noha, a já jsem se chtěl zachránit před pádem na tvrdý břeh skokem do měkčí vody.
Měl jsem štěstí v neštěstí, že tam s námi byl lékař z FN Motol, který hned věděl, o co jde. Byl jsem možná první pacient na trakčním lůžku, takže nemám žádnou stabilizaci a měl jsem i štěstí, že se mi v nemocnici neobjevily žádné dekubity. Měl jsem tam skvělou péči i následnou rehabilitaci. Byl jsem v té době vlastně ještě dítě, bylo mi 14 let, což jak s oblibou říkám je ideální věk na to stát se vozíčkářem, když už se jím člověk stát má. Nebyl jsem nijak zatížený partnerským vztahem, neztratil jsem žádnou životní perspektivu, protože jsem jí ještě neměl definovanou a přitom jsem ale dětství prožil v plném zdraví se vším, co k němu patří. Po úrazu jsem se vrátil rodičům jako dítě, které sotva začalo dospívat, tak opět potřebovalo jejich plnou péči, včetně výměny plínek.
Mamka se mnou hodně dřela, byla kuchařka, ale naučila se mnohé rehabilitační techniky, včetně Vojtovy metody. A tak jsme makali a stále čekali, že až se něco zlepší, tak začnu lépe fungovat, začnu být soběstačnější.

Po nemocnici přišly na řadu Kladruby?

Ano, chtěl jsem moc rehabilitovat a tak jsem se do Kladrub, které byly vyhlášené jako nejlepší rehabilitační centrum, těšil. Realita ale byla v listopadu 1989 bohužel úplně jiná. Nebyla tam dostatečná péče o spinální pacienty, bylo hodně dekubitů apod.
Mamka si mě brala pořád domů a snažila se vše zaléčit. Rehabilitace nakonec bohužel byla méně intenzivní, než jsme doufali, a tak si mě naši raději po pár měsících vzali domů a začali jsme cvičit sami.
Já jsem s dekubity naštěstí neměl problémy. To až teď poslední dobou, jak jsem zhubnul, tak se musím hlídat a přes den si jít třeba i lehnout. Zhubnul jsem kvůli zdravotním komplikacím, ale cítím se vlastně dobře. Je to snazší na přesuny, jak jsem lehčí, jen musím být opatrný, abych se neproseděl.

Jak ses dostal do Paraplete a jaká zde byla tvá cesta?

Na úplném začátku, to už jsem byl na vozíku asi pět let, za mnou domů přijela Alena (pozn.: Kábrtová - zakladatelka a první ředitelka Centra Paraple) a Zdenka (pozn.: Faltýnková - zakladatelka Centra Paraple a specialistka na spinální problematiku), ať s nimi jedu na týdenní intenzivní pobyt. To se mi po zkušenosti s Kladruby moc nechtělo, ale bylo mi blbý to odmítnout. A protože se mi do odjezdu nepodařilo onemocnět, tak jsem tam jel. Seznámil jsem se tam např. s Vojtou Faltýnkem – manželem Zdenky, který mě toho hodně naučil.
Fyzicky jsem byl na vše skvěle připravený intenzivní rehabilitací s mamkou, ale vůbec jsem nevěděl, co vše bych mohl s mým postižením, nemám totiž žádný úchop, tricepsy, atd., zvládnout. Vojta se Zdenkou mi třeba ukázali, jak bych se mohl na vozíku sám vyčůrat (upravit si kalhoty, vyrobit si k tomu nádobku atd.), takže už jsem pak doma nemusel sedět na gauči s bažantem a přikrytý peřinkou.
Zkoušel jsem tam přejíždět prahy, přesouvat se do postele, do auta a to auto dokonce i řídit. Když jsem se z pobytu vrátil domů, tak jsme s mamkou přestali dělat klasickou rehabilitaci a vrhli se na nácvik běžných věcí - sebeobsluhy, jako oblékání a přesunů.
Na další týdenní pobyt jsem se už těšil a do toho se ještě otevíralo ambulantní Centrum Paraple, kam mě začali vozit. Zdena byla obrovský nadšenec, brala si mě i k sobě domů. S jejím Vojtou jsem např. poprvé smažil řízky, takže jsem jim omastkem zcákal celou kuchyň.
Stejně důležité jako to, že mi ostatní kluci na vozíku ukázali, jak můžu některé věci zvládat, bylo i to, že jsem uvěřil, že i s tím co mi zbylo (svalově), můžu dokázat být samostatný.
Do Paraplete jsem jezdil od jeho samého začátku jako klient. Ale když už jsem tady byl, tak jsem se snažil pomáhat s čím bylo potřeba. Měl jsem na střední knihovnické škole individuální plán a tak jsem mohl v Parapleti strávit celý den. Nejdříve se mnou zacvičili, potom jsem zase mohl něco ukázat já ostatním vozíčkářům, protože jsem spousty věcí už uměl a Zdenka mě také používala jako figuranta pro studenty.
Pak se sem časem začalo vozit více klientů, takovým starým pickupem, tak jsem pomáhal s koordinací. Protože jsme neměli tolik fyzioterapeutů, tak jsem často vedl skupinové cvičení jak na vozíku, tak na žíněnkách. Pomáhal jsem jako dobrovolník a pak jsem dostal nabídku pracovat zde na částečný úvazek. Postupem času se má funkce nazvala instruktor soběstačnosti (dnes instruktor nácviku soběstačnosti).
Byla to krásná doba, kdy Zdenka za mojí účasti dávala dohromady první metodiky nácviků soběstačnosti i postupů ve fyzioterapii zaměřené více než na správný pohyb a držení těla na funkčnost a mobilitu. I za cenu, že se tím to tělo trochu devastuje.
Do Paraplete přicházeli každý rok noví studenti, jak fyzioterapie, tak ergoterapie a nám se dařilo probouzet v nich zájem o problematiku. A třeba ergoterapii jsme myslím dali úplně nový rozměr. Do té doby to bylo spíše o vyšívání, tkaní na stavu a přebírání hrášku. Hrozně mě naplňovalo být takhle užitečný.
Paraple se ale postupně zvětšovalo, získali jsme celý objekt a vystavěli druhé patro, včetně pokojíků na přespání mimopražských vozíčkářů. Přibylo více zaměstnanců i dobrovolníků a já jsem začal mít v určitý moment pocit, že bychom některé věci mohli dělat lépe a zvládat toho více. Ten pocit se ještě prohloubil, když jsem byl na pobytu v Janských Lázních a viděl, kolik tam toho musí rehabilitační i pečující personál za daleko horších podmínek zvládat. Snažil jsem se s různými kolegy některé změny prosadit i u nás v Parapleti, ale asi jsem v té době ještě nebyl tak vyzrálý, abych to dobře pojmenoval a vykomunikoval. Nakonec jsem přestával věřit, že se něco může výrazněji změnit a taky jsem se už nechtěl dohadovat s lidmi, kterých jsem si jinak vážil a měl je rád. Udělal jsem tedy nakonec tu změnu sám. Našli jsme za mě náhradu - Petra Hubalovského, kterému jsem se snažil předat co nejvíce svých zkušeností a pak jsem odešel pomáhat jiné organizaci, která se teprve začínala utvářet.

Dnes s tebou přijela tvá žena Květa. Jak jste se seznámili?

Tenkrát byla v Parapleti na praxi Lenka Honzátková (pozn.: dnes metodik spinální problematiky Centra Paraple), která potom odešla pracovat do Jánek.
Když jsem tam pak byl na pobytu, tak mě seznámila se svojí partou – svými kolegy z ubytovny. Byli to samí fajn lidi, takoví další nadšenci, kterými se Lenka většinou obklopuje, a mezi nimi byla i Květa, která dělala s Lenkou fyzioterapeutku na dětské léčebně. Byla zima, spousty sněhu, a oni mě všude tahali a skvěle jsme si to tam společně užívali. Po odjezdu jsem si s nimi dopisoval a nakonec jsme si nejvíc psali s Květou.
Náš vztah měl takový hodně pozvolný vývoj. Já jsem si žil svůj život tady v Praze a Květa v Jánkách, ale nakonec se uvolila jít do Prahy i přes to, že milovala přírodu i ten „poststudentský“ život v Janských Lázních.
Po cestě sem za tebou do Paraplete jsme v autě přemýšleli, jak dlouho se vlastně známe. A je to už dvacet let, seznámili jsme se v roce 1998. Po deseti letech se nám narodil Vojta. Svatbu jsme měli v roce 2006, tedy dva roky před jeho narozením.

Bydlíte s Květou v Praze? A jak vnímáš rodičovskou roli?

Bydlím pořád na stejném místě v Praze v Letňanech, kde jsem od úrazu bydlel s rodiči a sestrou. Teď tam bydlím s Květou a dětmi - Vojtou a mladší Zuzankou.
S Vojtou se teď připravujeme na přijímačky na víceleté gymnázium. Tím, jak jsem doma a můžu si přizpůsobit pracovní dobu, tak mám někdy větší tendence jim zasahovat do života a občas přemýšlím, jestli je to dobře nebo špatně.
Jak jsme asi oba postižení našim povoláním, tak jsme dětem vybírali kroužky podle toho, aby si tím kompenzovali svá „slabá“ místa. Nejdříve oba dělali judo, aby se trochu „otřískali“ – Vojta byl hodně nesmělý a Zuzka, aby z ní nebyla moc velká princezna. Teď oba dělají atletiku, aby měli rovnoměrný rozvoj těla a protože Zuzka má náběh na astma, tak jí ještě učím na flétnu.
Rodičovství je jedno velké dilema a rozhodnutí nejsou snadná, protože v sázce je vlastně všechno, na čem ti nejvíc záleží.

A co tvá sportovní kariéra v boccie? Jaké byly paralympijské hry v Pekingu?

Já jak moc nejsem srdcem sportovec, tak mě hlavně bavilo poznávat sportovní prostředí. Ale postupem času přišly i ty ambice.
Z počátku to byl takový hec, vlastně nám boccisté ani nepřišli jako sportovci. Člověk byl v tu dobu ještě takovej trochu blbej. Nejen, že jsme to nebrali vůbec vážně, ale ještě jsme si dělali srandu z těch, kteří se tomu věnovali naplno. Byli jsme v tom ale náhodou docela dobří, protože se naše kategorie tady v Čechách teprve utvářela. Během jedné sezóny jsme rovnou vyrazili do světa, ale měli jsme (včetně našeho realizačního týmu), trochu zkreslené představy o našich schopnostech.
První výjezd na mistrovství Evropy dopadl neslavně. Dostali jsme na budku, což bylo tvrdé prozření. Zjistili jsme, že máme tvrdé míčky, nedostatečnou přesnost a špatnou taktiku. Ale zjistili jsme také, jak se lépe připravit na další mezinárodní závody. A i když jsme pohořeli, tak jsme měli pocit, že bychom na to mohli mít, když na sobě zamakáme.
Květa to celé absolvovala se mnou. „Rozmlátila“ boccistické míčky, aby byli měkčí, ve volných chvílích jsme trénovali, jeli jsme spolu na světový pohár do Vancouveru i mistrovství světa do Ria de Janeira. Tam jsme si pod Ježíšem přáli miminko. Nakonec jsme se v Riu probojovali na paralympiádu do Pekingu.
V únoru 2008 jsem skončil v Parapleti a začal pracovat pro sdružení Sportem proti bariérám ve Staré Pace. Půl roku jsem na paralympiádu poctivě trénoval, tentokrát už bez Květy, která byla těhotná. Přes týden jsem bydlel v Nové Pace, pracoval jsem pro novou organizaci, trénoval a na víkend jezdil domů.
V Pekingu to nakonec vyšlo a my v párech získali bronzovou medaili. Doma jsem pak ještě vyhrál mistrovství republiky, čímž jsem potvrdil, že jsem v tom našem páru byl rovnocenný spoluhráč. Pak jsem s tím skončil a boccie se věnuji už jen rekreačně.
Vadilo mi, že jí nemohou hrát lidé s různým postižením společně, a tak jsem s kolegou vymyslel integrovanou bocciiu, kde se hraje pouze v týmech a kde handicap hráčů není důležitý, v týmu mohou hrát i zcela zdraví lidé. V iBoccie pořádáme celorepublikové turnaje a lidi to hrozně baví. Hrají to celé rodiny, asistenti postižených s postiženými tvoří týmy atd. Trochu více jsme tím naplnili ten integrační aspekt sportu.

Jak se ti líbí tvá práce pro spolek Sportem proti bariérám a budování projektu Domeček plný koleček?

No, to je složité. Je to z větší části administrativa, boj s byrokracií a shánění peněz. Nic, co by mě nějak extra bavilo. Libí se mi ale to, že máme jasný cíl, ke kterému se zatím pořád, i když pomalu, vcelku úspěšně propracováváme.
Začínali jsme sportovními a volnočasovými aktivitami pro handicapované. Pak jsme začali poskytovat terénní osobní asistenci, protože to bylo potřeba. Chtěli jsme handicapovaným lidem také nabídnout pracovní uplatnění, a tak jsme založili chráněné dílny. Pak jsem si uvědomil, že už nám zbývá jen poslední krok - vybudovat bezbariérové bydlení, abychom mohli těžce postiženým nabídnout nějakou životní perspektivu.
Mnoho vozíčkářů si totiž v Parapleti stěžovalo, že když se vrátí z pobytu domů, tak tam nemají co dělat. V DOMEČKU jim nabízíme pracovní uplatnění, volnočasové a sportovní aktivity i profesionální asistenci. Mohou se u nás realizovat, vzájemně si tam pomáhají s lidmi jinak postiženými (třeba mentálně) a cítí se užiteční.
Je před námi ještě dlouhá cesta, ale pořád se to vyvíjí. Nyní u nás bydlí již 6 lidí se zdravotním postižením a dokončujeme druhé komunitní bydlení pro dalších 6. V chráněných dílnách zaměstnáváme 29 zdravotně postižených pracovníků a našich 12 osobních asistentů se v regionu Novopacka a Hořicka dlouhodobě stará o cca 90 nesoběstačných lidí v jejich domácím prostředí, takže nemusejí do ústavů. V DOMEČKU jsme začali i farmařit a chtěl bych tam ještě vybudovat rehabilitaci, aby u nás naši „kolečkáři“ měli celkovou péči.
Brzdí nás ale ta obrovská byrokracie i dotační podmínky, které mají své škatulky, a často je velmi těžké se do nich vejít.
Poučen z Paraplete se pořád snažím hledat lidi, na které bych mohl delegovat některé pravomoci, aby to všechno nestálo jen na mně a mých dvou kolezích. Snad se nám podaří vybudovat takový dělný tým, který je myslím nyní konečně i v Parapleti.

Téma tohoto Magazínu je procitnutí a motivace. Máš nějaký recept na životní motivaci?

Po úrazu jsem byl hodně mladý a tak mě motivovala cesta k větší samostatnosti a nezávislosti. Nepřemýšlel jsem nad tím, o co jsem přišel, ale co bych mohl zvládnout a získat. Vozík beru jako svou součást a jsem s tím dobře smířený.
Samozřejmě, jak člověk stárne a měkne, tak ho některé věci mrzí více - že jsem nikdy nemohl natrhat holce kytku, vydat se pěšky do kraje, začutat si s Vojtou fotbálek, nebo mu ukázat, jak se drží hrábě a šroubovák.
Zpětně jsem přemýšlel, že když jsem v Parapleti dělal instruktora soběstačnosti, tak jsem byl takový hovádko, které se snažilo do lidí natlačit více, než byli schopní zvládnout. Nějaké souvislosti ti prostě dochází až později. Třeba když mi na chvíli přestalo fungovat zápěstí a nemohl jsem se ani vyčůrat a přitom jsem to tady chtěl po lidech na pobytu, co to tak měli normálně. Na druhou stranu jsme tak ale s lidmi dokázali asi více, než kdybychom stále hloubali nad tím, co zvládnout mohou a co už ne. Důležité je věřit tomu, že něco půjde, a když o to budeš dostatečně dlouho a silně usilovat, tak se často ten „zázrak“ opravdu stane.
Já už se teď ale každopádně fyzicky více šetřím, abych si co nejdéle uchoval, co mi ještě z té soběstačnosti zbylo. Nechávám si hodně pomáhat a chci mít čas i sílu na to důležité – vychovat děti, dotáhnout ten DOMEČEK do stavu, kdy to bude dobře fungovat i beze mě a mezitím si taky ještě něco užít ze života.

Bez názvu

2

boccia_zdroj_fb_ladislava_kratiny

rodina_zdroj_fb_ladislava_kratiny

Odebírat newsletter

Podpořte nás

Život je jízda!

Pojeďte kousek cesty s námi.

Chci darovat