Nejlepší operace je žádná operace

1. srpna 2019 Nejlepší operace je žádná operace


Zdroj: Magazín Paraple, srpen 2019

Text: David Lukeš, ředitel
Foto: archiv Vladimíra Beneše

S profesorem Vladimírem Benešem mladším jsem se potkal v jeho kanceláři v ÚVN Střešovice zrovna, když měl trápení s rukou, respektive kořenovým drážděním v oblasti krční páteře, což způsobovalo bolest ruky a její brnění. Bylo to nepochybně velmi nepříjemné, ale poskytlo nám to takový nenásilný vstup k našemu rozhovoru o pohledu na aktuální vývoj léčby poškození míchy a kvalitu života. To vše s odstupem třiceti let od jeho poslední dekomprese poranění míchy při působení v Ústí nad Labem.
Sám by se kvůli degenerativnímu poškození páteře operovat nenechal a říká, že nejlepší operace, je žádná operace, ale s vědomím toho, že při poranění páteře a míchy se snažíme zachránit, co se dá. Jeho otec, profesor Vladimír Beneš nejstarší, mu kdysi poradil: „Najdi si někoho vysoce postavenýho, respektovanýho a vždycky, když něco přednese, tak zadiskutuj proti němu.“ A Vladimír Beneš mladší k tomu dodává: „Takhle on měl toho Guttmanna. Ono to má ohromný efekt. Sice můžete občas vypadat jako blbec, ale budou si vás pamatovat.“

Co se vlastně změnilo v léčbě poranění míchy?

Vůbec nic. Nezměnilo se vůbec nic. Například výzkumy elektrostimulace podobné těm, které teď probíhají na klinice v Lausaunne se dělaly, už když jsem se tomu věnoval. To není nic nového. To je ten Imhotep (více v článku https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/mozek--micha-benes-chirurgie.A141106_202536_domaci_hv). U operací jde pořád o to, že se hraje o každý segment. Operace je důležitá kvůli stabilizaci, aby se mohlo dříve rehabilitovat.

Poslední dobou se poměrně množí reoperace. Proč to tak je?

To je zase to stejné, jde o stabilitu. Přeci jen všichni stárneme. Opět se bojuje o každý segment, aby nedocházelo ke zhoršení. Sice jsem na začátku při setkání říkal, že jsem spíše pro operace, až když selžou všechny konzervativní manévry, ale u lidí s poškozením míchy je to trochu něco jiného. Tam bychom mohli k operaci přistoupit dříve i při degenerativním onemocnění, jde o zachování toho, co je. U lidí bez postižení nejsem moc zastáncem preventivní chirurgie.

Mimo elektrostimulace se čas od času objeví informace o kmenových buňkách. Jaký je váš názor na jejich použití? Sledujete třeba zvyšující se zájem o kmenové buňky v USA, v Japonsku a jinde?

Seděl jsem onehdá s Honzou Pirkem a říkám mu: „Ty, podívej se, ty kmenový buňky by mohly fungovat u toho myokardu, to je jen sval.“ A on na to, že jsem blbej. A po chvíli mi říká: „Ale mohly by fungovat u toho mozku, ne?“ Odpověděl jsem mu stejně. Ale i tak jsme určitou možnost připustili, ale je to pořád jen výzkum, do užití daleko.
U míchy mi to přijde absurdní, i když to třicet let nedělám a jsem skeptik. V USA je teď protokol na mrtvice. Nedělají to rutinně, jde o čistě experimentální práce. Dávají kmenové buňky do zóny kolem mrtvice, která není definitivně mrtvá, do hypoperfundované oblasti, kde buňky nezemřou, ale nefungují. Je tam takové elektrické ticho. Do této oblasti dávají kmenové buňky a tvrdí, že to není rekonstrukce drah, ale že kmenové buňky produkují neuvěřitelně potentní růstové faktory a ty donutí živé buňky, které tam ještě jsou, aby začaly zase fungovat.
Tedy teoreticky by se to dalo využít v týdnu po poranění míchy, kdy dochází k sekundárnímu poranění. Něco slepit, něco spojit je jednoduché, ale jak to donutit, aby to správně fungovalo? A pak je ještě fakt ten, že motorická dráha je strašně dlouhá, tedy než to doroste, tak už nemá do čeho.
Úplně mě otrávilo, když vyšlo pár článků v novinách a pořád tady zvonil telefon a chtěli slyšet nějakou senzaci. Ve stejné době mi vyprávěl kamarád, co byl z Maďarska poslaný do Číny, aby pro maďarský vládní výzkum pořídil kmenové buňky, že v Číně ti je dají za peníze, kam si vzpomeneš - do břicha, do páteře, do ucha..., ale zaplatíš za to. Ale efekt jsem neviděl žádný.

Mluvil jste o začátku své kariéry a pacientech s míšním poraněním. Jaké to tenkrát bylo?

Poslední poranění míchy jsem dělal v Ústí nad Labem. To jsme byli takoví zběsilci, že jsme dělali dekomprese. Ale hodně jsem viděl v Plzni, kde to nejvíce bavilo profesora Mračka, který měl neustále na oddělení několik kvadruplegiků. Staral se o ně excelentně a vždy ukazoval, co vše se můžou naučit, třeba udržet hrníček.
To bylo ještě na Borech, když jsem byl ještě študák. Plzeň dělala dobře vždy a bavili je úrazy. Mraček byl třeba běsný, když mu na oddělení vznikl dekubit. Naučil mě systematizaci. Chtěl jsem dělat chirurgii a tak jsem utekl z Prahy z dětského a ve čtvrtém roce přišel do Plzně. Nastoupil jsem k Mračkovi jako pomocná vědecká síla. Došel jsem na sál, tam on operoval nějaký kraniofaryngeom a dopadlo to otevřenou masáží srdce, malér, úmrtí. A to byl moment, kdy jsem se rozhodl, že chci dělat neurochirurgii, i když si myslím, že bych se k tomu později stejně dostal.

Zaujala mě vaše věta „vy vozíčkáři o tom víte více než my“. Jak se tedy díváte na následný život s poškozením míchy?

Samotný život je daleko důležitější. Věci kolem se mění. Asi platí, že stále lidem s poškozením míchy postupem času vadí méně porucha motoriky, než třeba trofika, sex apod.
Když jsem byl tenkrát v USA, tak se snažili dát dohromady škálu pro měření kvality života, což je v podstatě neměřitelné, protože těch faktorů je mnoho, jako třeba zázemí, finance, vzdělání..., ale nic z toho ve finále nehrálo takovou roli, jako stav společnosti.
Je jasné, že jinak se žije kvadruplegikovi v USA a jinak v Ugandě. Tenkrát to přednášel táta v Dillí, zpracovával jsem mu to na diapozitivy, tenkrát ještě pořádně nebyly počítače, to nebylo jako dnes, že si vezmete notebook. Tady to někde je v těch šanonech (ukazuje na skříň doslova napěchovanou šanony a VHS kazetami). Bylo to v roce 1988, já bych to možná někde našel... (vstává a jde ke skříni se šanony). Já jsem je nikdy nevyhodil a tady by to někde mohlo být. To je taková věc, ke které by se člověk rád někdy vrátil. To by byl zázrak, kdyby to bylo tohle (vytahuje dva diapozitivy). Já jsem to našel! Použijeme to někde? Ale neztraťte to, to je historie.

V minulém Magazínu jsme psali o motivaci. Co je tou vaší?

Bavit se. Musí být veselo. Největší štěstí v životě je, když děláte, co vás baví, potom nepracujete. Takže já jsem nepracoval v životě ani den. A mně je jedno, jestli se bavím při sportu, na broucích, nebo tady.

Profesor Vladimír Beneš nejstarší, otec paraplegiologie v České republice, promluvil na úvod XI. odborné konference a setkání spinálních jednotek, která se v červnu konala v hotelu Pyramida.
Svůj pohled na míšní poranění, který doplnil o osobní příběh úrazu z posledních měsíců, shrnul do třech základních bodů:

  • Kmenové buňky zklamaly. Míšnímu poranění zatím nepřinesly nic.
  • Zlepšení stavu v průběhu času bezprostředně po poranění míchy nejde na vrub regeneraci, ale plasticitě.
  • Člověk s poškozením míchy je doživotně ohrožen vegetativními poruchami (viz box Autonomní dysreflexie).

Odebírat newsletter

Podpořte nás

Život je jízda!

Pojeďte kousek cesty s námi.

Chci darovat