Stručné curriculum vitae
Vladimír Beneš se narodil v roce 1921 v Plzni. V letech 1945 – 1949 studoval na lékařské fakultě. Nejprve v Praze, později přešel na nově otevřenou lékařskou fakultu do Plzně.Poté nastoupil na neurochirurgické oddělení Ústřední vojenské nemocnice v Praze k prof. Kuncovi a strávil tu následujících 28 let svého profesního života.
V roce 1971 byl hlavním organizátorem celosvětového neurochirurgického sjezdu v Praze, na kterém byla zároveň založena Evropská asociace neurochirurgických společností.
V letech 1978 – 1992 pracoval jako přednosta neurochirurgie ve Fakultní nemocnici v Praze-Motole a založil zde oddělení dětské neurochirurgie.
V roce 1992 byl prezidentem Kongresu světové společnosti dětské neurochirurgie v Praze.
I přes povolání neurochirurga byl vášnivým hráčem volejbalu a v neposlední řadě je i autorem novel v žánru sci-fi.
S manželkou Zdeňkou, magistrou farmacie, kterou si vzal v roce 1948, má syna Vladimíra, který je také světově uznávaným neurochirurgem. A i jeho vnuk Vladimír je úspěšným neurochirurgem.
Mimořádný odborník
V čem je prof. Beneš tak výjimečný? V době své aktivní profesní kariéry byl světově uznávaným neurochirurgem. Byl prvním, kdo u nás založil pracoviště dětské neurochirurgie. Stal se zakladatelem paraplegiologie, oboru, který prosazuje komplexní přístup v péči o lidi s míšním poškozením.
Ačkoliv je lékař a dokonce neurochirurg, zabýval se problémy svých pacientů s míšním poškozením z mnoha hledisek, bez ohledu na hranice svého oboru.
Kromě otázky, jak napravit poškození míchy ho také zajímalo, jak předejít nebo vyléčit komplikace, které ohrožují život pacientů a významně snižují jeho kvalitu. Ať už se jedná o proleženiny, urologické komplikace a další.
U nás zřejmě jako první prosazoval myšlenku, že pro úspěch složitého a nákladného léčení člověka s míšním poškozením je zásadním předpokladem dobrá organizace zdravotní péče o tuto skupinu pacientů.
Své zkušenosti a názory v této oblasti shrnul v monografii „Poranění míchy“, vydané u nás celkem třikrát. Poprvé v roce 1961 a brzy poté velmi úspěšně i v anglickém překladu v Anglii a v USA.
Také tady upozorňuje na nutnost soustřeďovat pacienty s čerstvým poškozením míchy do „akutních“ center, technicky i personálně na léčení pacientů s míšní lézí vybavených.
První centralizaci pacientů s touto diagnózou na neurochirurgická pracoviště prosazoval společně s prof. Kuncem, tehdejším přednostou neurochirurgie ve Vojenské nemocnici v Praze, už počátkem 60. let!
Poznání důležitosti správné ošetřovatelské péče po poranění míchy inspirovalo prof. Beneše k od té doby mnohokrát opakovanému tvrzení: „Proleženina není známka přerušení míchy, ale špatného ošetřování.“
Zajímala ho také sociální situace jeho pacientů. Poukazoval na to, co všechno v republice chybí – vozíky, výtahy, bezbariérové přístupy, adekvátní zaměstnání pro lidi se zdravotním postižením atd.
Zájem měl i o další život svých pacientů po poškození míchy. Z mnoha z nich se stali jeho přátelé.
Akademická dráha
Protože v roce 1969 vystoupil z komunistické strany, měl zapovězen kariérní a akademický postup. Habilitoval se a docenturu získal v r. 1962, profesorem byl ale z politických důvodů jmenován až v roce 1992.
Působil v mnoha evropských, amerických a světových organizacích a společnostech, publikoval řadu odborných prací.
Osobní vzpomínka
Ráda vzpomínám na všechna setkání s prof. Benešem. Jedno takové se událo kolem roku 1985. V té době jsem pracovala jako psycholog v rehabilitaci, často s lidmi s poškozením míchy.
Z tehdejšího Sovětského svazu se k nám začaly šířit informace o úspěšných operacích páteře s návratem funkce míchy. Kdo by nevěřil, když ho jeho stav dostal až na dno sil a je mu slibován zázrak?
Zprávy o skutečném stavu věcí, o neúspěšných operačních zákrocích a strašných ošetřovatelských podmínkách, které ohrožovaly životy pacientů, ale říkaly něco jiného. Na radu několika přátel, které vesměs operoval po poškození míchy, jsem prof. Beneše jako velkou autoritu v oblasti míšních lézí tehdy požádala o přednášku na setkání lidí s poškozením míchy. O vysvětlení, proč nemá smysl a je ohrožující nechat se operovat v Rusku.
Pan profesor přišel a vzal to, jak se říká, „z gruntu“. Svědomitě, s rázností a přímostí sobě vlastní, nám osvětlil situaci v Rusku, jak to tam všechno ti komunisté vedou, že slibované zázračné výsledky operace páteře a míchy jsou bublina, resp. spíš podvod, a taky proč je životu nebezpečné se takové operaci podrobit. Mezinárodně politickou situaci přidal jako bonus. Byla to medicínsky i politicky velmi kvalitní a v té době neobvyklá přednáška.
V závěru knihy „Mozek nad mozkem“, ve které popisuje svůj život a současně vývoj neurochirurgie, svého milovaného oboru, Vladimír Beneš říká: „Myslím, že se nemusím stydět za to, že jsem ve svém šíleném století prožil krásný život.“
A my víme, že prožil i život velmi plodný. V jeho průběhu, podobně jako později jeho syn a po něm dnes i jeho vnuk, všichni stejného jména Vladimír Beneš, pilně posouval hranice znalostí a dovedností ve svém oboru - neurochirurgii.