Zdroj: Magazín Paraple, prosinec 2019
Text: Alexandra Šilhánová, šéfredaktorka Magazínu Paraple

Aleno, ty jsi původní profesí psycholožka. Jaká byla tvá motivace jít studovat tento obor a jak ses pak stala jedním ze zakladatelů Centra Paraple?

Psychologie mě zajímala už od začátku studia na gymnáziu. Možná mě trochu ovlivnilo to, že babička byla učitelka a tatínek vysokoškolský pedagog, takže humanitní vědy byly u nás „jako doma“.
Vždycky jsem ráda a hodně četla, v dětství i s baterkou pod peřinou. Nejraději jsem měla životopisy zajímavých lidí. Mými oblíbenými autory v té době byli Stefan Zweig a André Maurois.
Lákala mě i novinařina. Na gymnáziu jsem měla příležitost dostat se v rámci své ročníkové práce k problematice dětských vesniček. Otec mi domluvil konzultaci se svým přítelem docentem Janem Součkem, výborným psychologem. Konzultací bylo několik a já jsem se pro psychologii nadchla. Cesta ke studiu a k profesi klinické psycholožky sice byla vzhledem k mým kádrovým předpokladům trochu kostrbatá, ale nakonec úspěšná.
Zajímala mě práce s dětmi a jejich rodinami. Po promoci jsem proto začala pracovat na Dětské psychiatrické klinice Fakultní nemocnice v Motole. Krátce ji tenkrát vedl velmi osvícený primář a moudrý člověk, psychiatr a současně psycholog doktor Jan Špitz. Už tenkrát prosazoval destigmatizaci psychiatrických pacientů, civilní prostředí na jejich pokojích, nepřerušení kontaktu s vnějším prostředím a jeho terapeutické využití, práci s rodinami. Byla to pro mě výborná zkušenost a skvělý základ pro pozdější práci s pacienty s míšní lézí.
No, a když pak kliniku převzal přednosta s lepším kádrovým profilem, než měl pan primář, a měnil způsob práce, rozhodla jsem se sbírat dál zkušenosti jinde. Shodou náhod jsem doputovala až na Rehabilitační kliniku profesora Jana Pfeiffera na pražském Albertově a částečný úvazek jsem měla i v Rehabilitačním ústavu v Kladrubech. Ale do Kladrub už jsem šla cíleně, za pacienty s poškozením míchy.

Jak Centrum Paraple vzniklo? Vysvětli nám prosím celý ten proces – založení Svazu para-plegiků, vznik Centra informací a pomoci atd. To už dnes vědí asi jen pamětníci.

Bylo by to na dlouhé povídání, tak raději jen to podstatné. Už před revolucí v roce 1989 jsem s pomocí přátel na vozíku a kolegů organizovala tzv. Setkávání vozíčkářů. Zkušenější a „služebně“ starší předávali informace a dovednosti těm, kteří to potřebovali, probíhala setkání s docela slušným psychoterapeutickým efektem.
Myšlenka založit samostatnou svépomocnou organizaci vozíčkářů s míšním poškozením nás napadala už několik let před Sametovou revolucí, jenže něco takového tehdy nepřicházelo v úvahu, potřebovali jsme k tomu povolení úřadů a to nebylo možné získat. Už v prosinci 1989 jsme se ale s přáteli na vozíku sešli a společně s mým manželem a Janem Kašparem jsme se rozhodli rychle založit Svaz paraplegiků. Ustavující schůzi jsme měli už v únoru 1990 a v květnu nám organizaci jako občanské sdružení zaregistrovalo Ministerstvo vnitra. V tu dobu už s námi spolupracovala také fyzioterapeutka a ergoterapeutka Zdeňka Faltýnková, což byl pro naši činnost z odborného hlediska velký přínos.
Zpočátku jsme všichni radili a pomáhali tak nějak dobrovolnicky, zázemí měl Svaz paraplegiků v mé psychologické pracovně na klinice na Albertově. Postupně jsme ale viděli, že má-li být naše práce efektivní, musíme ji profesionalizovat, mít pro vozíčkáře pevný bod, adresu, pracovní prostory. Proto jsme v létě 1993 založili Centrum informací a pomoci. Pronajali jsme a upravili jsme si prostory v bývalé školce v Měcholupech. Brzy nám ale hrozilo, že je budeme muset zase opustit. Byla to taková doba vření, doba převratných a někdy i překotných změn.

Někteří naši čtenáři to asi vědí, ale jak se k Para-pleti dostal jeho patron, prezident, prostě jeho hlavní tvář, pan Zdeněk Svěrák?

Přivedl ho Honza Kašpar. Když jsme viděli, že se v Měcholupech neudržíme, rozhodli jsme se svolat krizovou poradu.
Náš kamarád Honza, který byl spolu s námi v před-sednictvu Svazu paraplegiků, přivedl na tu schůzku své přátele. Mezi nimi Olgu Havlovou, Andreje Kroba a Zdeňka Svěráka. Ten přislíbil, že se nad si-tuací zamyslí. Po vánočních svátcích, v lednu 1994 mi zavolal, že má návrh, co dál. Spolu s námi začal pro naše centrum hledat nový domov.
Získali jsme pronájem části budovy jeslí v praž-ských Malešicích. Zdeněk Svěrák ho pojmenoval Paraple – ochranný deštník pro vozíčkáře před životní nepohodou. A také se domluvil s Českou televizí na vysílání po-řadu Dobročinná akademie a oslovil v něm diváky a požádal je o pomoc při budování našeho centra.

Jak vnímáš jeho úlohu zakladatele, ale hlavně morální autority, která Parapleti v očích veřejnosti dodává punc důvěryhodnosti a kvality?

Je to pro naši činnost velký dar a současně závazek. U většiny toho, co jsme v průběhu let dělali, ať už pro klienty, nebo veřejné aktivity, jsem ten závazek vnímala.
Asi jsem pana Svěráka často zatěžovala otázkami, konzultacemi, ale pro Paraple to bylo dobře. Věnoval nám hodně času, to ostatně pořád trvá.
Lidé si někdy myslí, že je pan Svěrák „tváří“ Centra Paraple a podporuje ho hlavně tím, že se s ním veřejně ukazuje. Je to však jinak. Pan Svěrák je spolutvůrce ducha Paraplete. Ne odborně, ale lidsky. A taky spoluautorem našeho vnějšího PR. Mnoho let jsem se s ním radila o našich textech pro veřejnost, inzerátech, někdy i o subjektech, se kterými se nabízela spolupráce.

Tvá role zakladatelky a psycholožky se v průběhu let proměňovala, obohacovala – byla jsi ředitelkou, částečně personalistkou, manažerkou kvality, hlavní fundraiserkou... Ještě něčím dalším? Odkud jsi čerpala potřebné vědomosti a dovednosti?

Učila jsem se „za pochodu“. Vždycky to nebylo lehké, ale i tady platí, že: „Co tě nezabije, to tě posílí.“

Jaká setkání bys na své (paraplecí) cestě označila jako zcela zásadní?

Obecně setkání s lidmi. S mnoha zajímavými a často skvělými. To by však bylo na dlouhou samostatnou kapitolu. Myslím si, že setkání s některými lidmi je to nejlepší, co život přináší.

Předpokládala jsi na začátku, že tvé spojení s Parapletem bude trvat 25 let? Co tě u něj pořád drží, i když už pár let nejsi jeho ředitelka? Proč a jak mu stále pomáháš?

Po svém odchodu z funkce ředitelky jsem chtěla zkusit ještě něco jiného, v jiných oblastech. Ale přitáhlo mě to zpět. Mám Paraple, jeho ducha a jeho myšlenku ráda, mám ráda lidi, kteří ho teď vedou, a věřím jejich záměrům.
Pomáhám Parapleti podle svých sil jako externí konzultant. Ale tak, abych měla čas a sílu i pro rodinu a různé vlastní aktivity.

Vraťme se ještě k tvému odchodu z pozice ředitelky Centra Paraple. To bylo v roce 2013. Proč ses tak rozhodla? A jaké byly tvé pocity v následujících třech letech, kdy bylo jasné, že se nedaří najít adekvátní náhradu. Paraple v té době zažívalo poměrně turbulentní období...

Odpověď na tuhle otázku je dost složitá. Příčin bylo víc. Ta první, skrytá, ale myslím, že důležitá, byl celý vývoj Paraplete od roku 1994. Založili jsme tehdy malé centrum, pracovalo nás tam asi pět. Všichni jsme cítili zodpovědnost, dělili se o úkoly a radili se při rozhodování.
Každý, kdo někdy vedl organizaci vzniklou na „zelené louce“ s dobrovolnickými kořeny a úspěšně ji provedl transformací ve větší, profesionální, strukturovaný celek, ví, jak je to těžké. Ne vždy se to povede. Nám se to díky úsilí a díky nasmlouvaným supervizím a koučování povedlo. Ale bylo to dlouhé a náročné období.
Druhá příčina byla spojená s oddělením Centra Paraple od Svazu paraplegiků, se získáním právní subjektivity. Byl přijat nový zákon, který umožňoval založit obecně prospěšnou společnost. Na rozdíl od občanského sdružení, kterého bylo Paraple do té doby součástí, byl majetek obecně prospěšné společnosti i její činnost svázán jasnějšími pravidly, a tak byl lépe chráněn. V té době už Paraple získalo díky veřejnosti pro svou činnost budovu, jejíž cena po rekonstrukci a posléze i přístavbě velmi vzrostla. Na svém účtu mělo významné finanční prostředky. Garantem využití před veřejností byl Zdeněk Svěrák.
Ve skutečnosti jsme ale pravomoc rozhodovat měli my, předsednictvo Svazu paraplegiků, které se po kterýchkoliv volbách mohlo zcela změnit. Proto jsme se se Zdeňkem Svěrákem a právníkem Františkem Vyskočilem domluvili, že by bylo vhodné transformovat Centrum Paraple do podoby obecně prospěšné společnosti. Stalo se. Zakladateli byli Zdeněk Svěrák a Svaz paraplegiků, který se tak zřekl možnosti zcela volně nakládat s majetkem Centra Paraple. Že takové rozhodnutí nepřichází snadno a může u některých členů svazu vzbudit i nevoli, je zřejmé. Bylo to správné rozhodnutí, ale bylo vyčerpávající ho dosáhnout. Myslím, že mi ten proces odčerpal spoustu energie. V roce 2010 jsme založili obecně prospěšnou společnost Centrum Paraple, ale dozvuky přerodu trvaly ještě další roky a ne všechno, co s tím souviselo, lze nezasvěcenému člověku snadno vysvětlit.
Po mém odstoupení z funkce ředitelky a odchodu z Centra Paraple v létě 2013 získalo Centrum Paraple prvního ředitele na pět měsíců. Z toho, co v Parapleti pod jeho vedením probíhalo, mi nebylo dobře. Potom řízení centra převzala do doby, než nastoupí nový ředitel, finanční manažerka Štěpánka Antošová. Paraple i jeho zaměstnanci si vydechli, bohužel ne na dlouho. V letech 2014 a 2015 vedla Paraple další ředitelka, ale ani to pro něj nebyla snadná doba. Naštěstí správní rada Centra Paraple začátkem roku 2016 rozhodla o ukončení jejího pracovního poměru a ředitelem se stal David Lukeš, který ukončil trápení Paraplete i moje.

Po nástupu Davida Lukeše se tedy situace výrazně změnila. Tak moc, že tě to přimělo se do Paraplete vrátit...

S Davidem jsme se po jeho nástupu domluvili, že pomohu znovu nastartovat práci oddělení PR a fundraisingu. Stalo se, dnes má oddělení už stabilní obsazení.
Já jsem se stala externí konzultantkou zejména pro oblast PR. Baví mě psát do Magazínu Paraple. Postupně jsem si zkrátila úvazek na jeden den v týdnu, ale přiznám se, pořád mě spojení s Parapletem a práce pro něj baví a těší. Časem ale ráda přejdu do režimu dobrovolníka.

Přijde mi zajímavé, že na původní myšlence, tzn. pomáhat lidem s poškozením míchy tak, aby byli v celém procesu důstojným partnerem a umožnit jim žít za využití určitých kompenzačních mechanismů svůj život tak, jak si přejí, se za všechna ta léta v podstatě vůbec nic nezměnilo.
Vnímáš to tak, že proto, že Paraple stojí na tomto smysluplném a poctivém základu, tak stále funguje? Bez skandálů, ale také bez nějakých zásadních propadů, strachu o svou existenci atd.?

Vnímám a jsem za to lidem v Parapleti vděčná. Hlavně to mě u Paraplete také drží.

Jaký je rozdíl mezi Parapletem devadesátých let a Parapletem dnes?

V propracovanosti systému práce s klienty, provázanosti a spolupráci jednotlivých profesí. A samozřejmě – v množství klientů i pracovníků.

Co považuješ za největší hodnotu Paraplete a na co jsi zvlášť pyšná? Ať už v minulosti nebo dnes.

Lidi v Parapleti i kolem něj. Jejich kvalitu, odbornou i lidskou.

Tak jako se vše vyvíjí, tak se letos proměnila i dlouho zažitá podoba Běhu pro Paraple. Je krátce po akci, jak bys s ještě čerstvými pocity tuto změnu zhodnotila?

Jak na jiném místě tohoto čísla Magazínu, v článku o Běhu, říká i pan Svěrák: “Byl to nejlepší, pohodový Běh pro Paraple.“

Paraple je a musí být apolitické, přesto se připojuje k akcím podporujícím určité obecné principy demokratické společnosti – např. k Hate free culture, pořádal se zde i Festival demokracie apod. Považuješ to za správné?

Rozhodně ano. Centrum Paraple jako neziskový subjekt, který poskytuje služby handicapovaným lidem, mohl vzniknout a může se udržet jen v demokratické společnosti. Jenom v takovém prostředí může být ve své činnosti svobodný a nezávislý, a to je pro jeho práci nutná podmínka. Současně víme, že jen v demokratické společnosti lze úspěšně hájit zájmy menšin. A mezi ně patří i lidé s handicapem a tedy i lidé s poškozením míchy.
Proto jsem přesvědčená, že apolitičnost ve smyslu nespojování se výhradně s jednou politickou stranou je správná. Současně se ale domnívám, že nezájem o svévolné ignorování pravidel a zákonů vládnoucími jednotlivci a skupinami, které nedemokratickým způsobem využívají mocenských prostředků pro prosazení svých osobních zájmů, ohrožuje nás všechny. Tedy i naše spoluobčany s poškozením míchy, kterým chceme pomáhat.
Proto sebe i je musíme bránit svou občanskou angažovaností, aktivní účastí v dění ve společnosti, hájením demokracie a občanské společnosti.

Na co paraplecího se v nejbližší době nejvíc těšíš?

Trošku si tu otázku dovolím upravit. Aktuálně na publikaci Paraple 25, která vyjde v příštím roce. Je to závazek, byla by to moc radostná práce, kdyby to vědomí závazku nebylo tak svazující. Moc se na ni těším, až bude hotová, uf...

A úplně na závěr - pro koho a co žiješ mimo Paraple?

Máme s manželem řadu zájmů a koníčků. Chalupu se zahradou, fenku Betynku, několik dobrých přátel, občas cestování. Oba máme maminky, které vyžadují naši pozornost. Ráda čtu, po letech bych se ráda vrátila k fotografování – alespoň trochu a samozřejmě zcela amatérsky. A ještě mám několik dalších snů, co bych ráda dělala...

Alena Kábrtová

• *1953
• vdaná
• vystudovala psychologii na Filozo-fické fakultě Univerzity Karlovy
• pracovala jako klinický psycholog na Klinice rehabilitačního lékařství FVL UK a v Rehabilitačním ústavu v Kladrubech
• od roku 1983 pořádala setkání lidí s poškozením míchy zaměřená na vzájemnou podporu, sdílení zkušeností, získávání informací a psychoterapeutickou podporu
• v roce 1990 iniciovala s přáteli na vozíku vznik občanského sdružení Svaz paraplegiků a podílela se na jeho založení
• v roce 1994 spoluzakládala Cent-rum Paraple
• v letech 1994 – 2013 byla jeho ředitelkou a současně vedla od-dělení psychologie a PR a fundra-isingu
• spolu s kolegy provedla Centrum Paraple jeho transformací v sa-mostatný právní subjekt - obecně prospěšnou společnost
• aktuálně s Centrem Paraple spolu-pracuje jako odborný konzultant