Anežka Beranová

11. března 2017 Anežka Beranová

Anežka Beranová je s Parapletem od roku 2010, kdy nastoupila na pozici recepční a jak se dozvíte, čerpá z toho dodnes. Byla čerstvá absolventka a z důvodu nedostatečných finančních rezerv si nemohla dopřát tolik času na hledání práce v oboru. Později zde pracovala jako sociální pracovnice a jako vedoucí úseku sociální práce. Nyní je sice na rodičovské dovolené, ale v Parapleti současně působí v roli metodika kvality sociálních
služeb.

Anežka je člověk, který, ačkoliv zastává nezbytnost nastavení jasných pravidel v sociálních službách pro zajištění bezpečného rámce a profesionality, umí také naslouchat svému
okolí a uvědomuje si, že nic není černobílé. Barvy jsou to, co jí vystihuje nejvíce. Ať jde o oblékání, vyjadřování nebo její přemýšlení.

Na začátku rozhovoru se bavíme o náhodách, které podle Anežky neexistují, o tom, že má z českých klasických jídel nejraději rajskou omáčku a o vesmíru.
„Myslím, že podstatou celého vesmíru je láska. Vesmír je v každém z nás, pro něj nebo k němu nemusíš chodit daleko. Četla jsem teď knížku o psychosomatickém přístupu (KLÍMOVÁ, Jarmila, FIALOVÁ, Michaela. Proč (a jak) psychosomatika funguje?) a tam je to hrozně hezky popsaný.“

Anežka má ráda mexickou kuchyni a právě do Mexika by se chtěla někdy podívat. Zajímá ji mayská civilizace. Chtěla by i na Island.
„Slyšela jsem o Islandu, že zcela vážně uvažovali o tom, že by vzniklo Ministerstvo skřítků a elfů, které bude fakt regulérně hájit zájmy těchhle mytologických bytostí. To mi přijde fascinující, hrozně krásné… a je to i jeden z důvodů, proč by mě to lákalo se tam podívat, poznat lidi, protože to je úžasná úcta k tradicím.“

Dál si povídáme o cestování. Přišlo mi zajímavé, že Anežka navštívila Sýrii těsně předtím, než tam vypukl válečný konflikt.
„Sýrii jsme navštívili v létě v roce 2010 a strávili jsme tam s mým tehdejším partnerem tři týdny. Byla to pro mě výzva v tom, že jsem nikdy předtím nebyla na jiném kontinentu než na tom evropském a chtěla jsem okusit i jinou kulturu. Bylo to hrozně zajímavé a pro mě obrovský kulturní šok, jak to bylo všechno jiné. Od toho, jak na tebe lidi koukají, jakým způsobem s tebou komunikují… Pro mě byla velmi zvláštní ta nová role ženy, jak je tam postavená úplně jinak. Najednou jsem si nemohla vyřizovat žádné věci sama, ale vždycky se všichni obraceli primárně na partnera.“

Bavíme se o válce, která propukla pár týdnů po jejich návratu domů.
„Rve mi to srdce z toho pohledu, že já jsem tam zažila strašně silné momenty, ani nevím, jak to popsat slovy. Najednou se ocitáš na místě, ze kterého je cítit, že je tam 3000 let a vypadá víceméně pořád stejně. Lidé tam žijí podobným způsobem a ten život je tam pořád takový vlastně ryzí. Ve mně to vzbuzovalo obrovský respekt k celému lidskému pokolení. A teď vím, že třeba ty monumenty, ta místa, ze kterých úplně sršela energie, tak jsou teď zdemolované, pryč. Nehledě na to, že třeba lidé, kteří nám tam pomohli, kteří se k nám chovali hezky, vřele… nevím, co s nimi je, ale…, tak to je prostě válka. Válka je hnusná.“

Mluvíme dál, o pokroucených názorech ve společnosti, které často rezonují i mezi našimi blízkými, o migrantech…
„Myslím, že to je jenom moment, který se historicky opakuje, že to je prostě věc, která se jednou za čas děje, takovéhle vlny. Koukám se na to jako na přirozený cyklus, a proto v tom nevidím nic zase tak tragického. Štvou mě xenofobní lidi kolem a ty jejich zaslepené názory. Naučila jsem se nebýt k tomu lhostejná, ale zároveň se pokaždé nezvedat ze židle, protože bych pořád stála. Ale myslím, že je to hlavně o tom, že lidé mají často takový zúžený úhel pohledu. Bez pochybování a vlastního úsudku přejímají příliš snadno názor servírovaný médii. Občas mě to
děsí, kam až se to dostává, přijde mi to alarmující, ale pořád jsem velký životní optimista
a tak věřím, že se to nepřehoupne v genocidu nebo něco takového. Ale stát se může asi všechno…“

Dostáváme se k Parapleti. Nejdříve se Anežky ptám, jak se do něj dostala. Jak už bylo v úvodu článku uvedeno, bylo to v době po ukončení studia. Anežka si nemohla dopřát luxus čekání na dobré místo v oboru, a tak si řekla, že bude hledat i jinou práci a nastoupila do Paraplete na recepci.
„To bylo taky v roce 2010. Byla jsem rozhodnutá, že až sem nastoupím, tak si budu dál hledat práci ve svém oboru, ale najednou mě to opustilo. Atmosféra tady mě totiž úplně pohltila. Taková až alternativní mi přišla, na sociální služby toho času. A to mě bavilo, a proto jsem nechtěla měnit prostředí. Neměla jsem moc zkušeností s touhle cílovou skupinou, přibližovala jsem se k ní postupně právě tím každodenním kontaktem na recepci. Doteďka z toho docela čerpám, protože to byla úplně jiná pozice, taková běžná, lidská. Přijde mi super, že mám právě takový základ. Na Parapleti mě nejvíc baví, že se nebojí dělat věci jinak. A že si umí vybírat dobré lidi, kteří mají zvnitřněné základní lidské hodnoty a nenechají se semlít.“

Bavíme se dál o Parapleti, co na něm baví mě, proč jsem tady. A hlavně se začínáme bavit o práci sociálních pracovníků.
„Obor sociální práce má strašně široký záběr. Je to skutečně obsáhlá vědní disciplína, na kterou se dá dívat z několika úhlů. Je těžké shrnout to v několika větách. Co ale určitě můžu říct je, jak ji vnímám já, jakým sociálním pracovníkem se cítím být já. Nebylo by v pořádku tady mentorovat ve smyslu „toto je jediný správný pohled na sociální práci“, v tom by mi nebylo dobře. Takže, pro mě je sociální práce obor, jehož podstatou je provázení a podpora člověka v situaci, která je pro něj v nějaké fázi života náročná. Důvody můžou být různé – ať už je to nějaký handicap, nebo špatné zázemí v rodině, nebo třeba i běžná životní etapa, která bývá náročná pro každého, jako je například dospívání. Prostě situace, ve které se člověk cítí z nějakého důvodu bezradný, zoufalý, potřebuje se o někoho opřít, potřebuje poradit, podpořit, nebýt na to sám.“

Dál si povídáme o náročnosti pomáhajících profesí, o tom, co kdysi motivovalo patnáctiletou Anežku, která tehdy byla trochu hipík a trochu pankáč, aby si vybrala právě tuto cestu.
„Rozhodla jsem se, že nechci jít na nějaké všeobecné gymnázium, ale že už chci studovat něco
konkrétně zaměřeného, co bude zacílené na pomoc, podporu a práci s lidmi. Tenkrát bylo stěžejním důvodem asi to, že spousta mých kamarádů spadlo do závislosti na pervitinu a já je chtěla zachránit, mít možnost ovlivňovat systém, takže tehdy výrazně spasitelský motiv…“

Dál hovoříme o závislosti na drogách, jaký je důvod, že k nim lidé tak často utíkají. A pak už se zase vracíme k sociální práci.
„Když tak přemýšlím, jak bych nejlíp mohla lidsky přiblížit profesi sociálního pracovníka, vyvstává mi před očima docela barevné podobenství – sociální pracovník je vlastně takový zahradník, který v jednu chvíli dostane pod patronát semínko, někdy už třeba i nějaký vzrostlý výhonek nebo dokonce celou květinu, a jeho úkolem je po nějakou určitou dobu s tou rostlinkou být, podporovat ji a provázet tak, aby se vyvíjela svým směrem, tempem, do tvaru, který je jí vlastní a ve kterém se cítí dobře. Společně s rostlinkou vedou dialog, hledají ten nejlepší květináč a hlínu pro tohle období, učí se, jak o sebe pečovat, aby nezarostla a nenechala se zahubit nějakým plevelem nebo se sama nestala hubícím plevelem a nevystavila
se tak riziku nějakého hrubšího zásahu (byť třeba zákonného charakteru). Úkolem sociálního
pracovníka není mít představu o výsledné podobě té květiny, rozhodnout jestli bude mít květy žluté nebo červené, listy spíš nahoru nebo dolu, bude-li bujará nebo spíš střídmá… Jeho úkolem je být květině oporou v náročném období, pomoci ji uvidět své možnosti, nabídnout cesty, upozornit na rizika různých situací, ale vybrat si musí ta květina sama. A pak taky sama zodpovědně žít svůj život v té své hlíně, svém květináči, na louce nebo v lese. A to je myslím na té práci vlastně to nejnáročnější – být dobrým nemanipulativním průvodcem, stále zodpovědně reflektovat sebe sama a nezneužívat třeba květinu pro uspokojení svých vlastních potřeb, třebaže bych ji mohla velice snadno motivovat, aby se zbarvila do růžova, protože mně teď prostě v životě chybí růžové květiny. To asi vnímám na téhle profesi jako opravdu  nejnáročnější, ale zároveň taky jako nejvíc obohacující, protože je to neustálý apel na své vlastní zrání a sebepoznávání. V tomhle spatřuju krásu a kouzlo pomáhajících profesí.“

Pokračujeme povídáním o důležitosti supervizí, sebereflexi a definicích.
„V obecných definicích je obor sociální práce často zacílený na řešení sociálních problémů,
což je z mého pohledu sám o sobě dost vágní termín. To co já vnímám jako podstatu něčeho, co se označuje termínem sociální problém, je vztah, který je nějak pochroumaný, nepřehledný, komplikovaný. Míním tím vztah k druhým lidem, k rodině, k širší komunitě a společenství, ke světu kolem, ale především vztah k sobě samému. Kolem toho podle mě celá sociální práce tančí – kolem vztahování se člověka k sobě samému a ke světu kolem něj, což je vzájemně propojený proces.“

Navazujeme na sociální rehabilitaci, na změny, které v Parapleti proběhly a na to, kam směřujeme.
„Myslím, že to celé obrovsky nasedá na to, jak Paraple vzniklo, jak se vyvíjelo, rostlo a jak
jsme o těch věcech přemýšleli. Chceme klást větší důraz na to, aby odsud člověk odjížděl alespoň s úvahami o své vnitřní změně nebo  pohledem na to, že nějaká změna je
vůbec možná. A rozdíl mezi tehdy a teď je, že to chceme dělat vědomě. Přijde mi totiž, že spousta věcí, o kterých teď mluvíme nahlas, pojmenováváme je a i na nich spolupracujeme jako tým, se tu děla vždycky, akorát to bylo spíš pod povrchem jako taková přidaná hodnota. A teď mi přijde, že se snažíme s tím pracovat víc vědomě. Fakt, že někdo už Paraple nepotřebuje
vlastně znamená, že je vítěz. Ale chápu, že i přesto to mnozí klienti mohou prožívat jako hlubokou ztrátu. I s tématy jako je potřeba být celoživotně v roli klienta a pod křídly nějaké sociální služby umíme pracovat, případně takového člověka dál nasměrovat. Záleží nám na tom, aby klienti situaci správně pochopili a necítili se odmítaní.“

Náš rozhovor pomalu uzavíráme tématem rodičovství.
„Pro mě je mateřství, pokusím-li se o nějakou stěžejní esenci, prožitek absolutní smysluplnosti
mojí existence. To co jsem vytvořila, samozřejmě ve spolupráci s partnerem, je zcela bytostné, takový dotek úplné podstaty všeho. Třeba moje maminka říká, že se od chvíle, kdy se stala babičkou, cítí nekonečná, a to mi přijde úplně ilustrující. Mrzí mě, že spousta holek v mém věku nemá děti, protože je prý nemůžou přivést do tohoto světa. Mně to přijde hrozná škoda. Cesta,
jak udělat sebe lepší, ostatní lepší a svět lepší, je prostě mít děti a vkládat v ně důvěru. Na dětech je krásné, jak žijí každým přítomným okamžikem a nejsou vůbec ničím ovlivněné - nároky, předsudky, výčitkami. Prostě žijí tady a teď a to co je, je absolutní. A může to být krásné, může to být hrozné… Ony jdou hned s tou emocí ven a ta je okamžitě pryč, už byla a dítě to už dál neřeší. Myslím, že bychom se od dětí měli, dokud máme tu možnost, dokud
jsou děti a ještě je nezahltíme všemi těmi dospěláckými nároky, učit a zastavit se v tom svém každodenním pinožení, ve světě s těmi všemi maskami, které máme nasazené… A prostě s dětmi být a užívat si tu každodennost, tu krásu prosté existence. Zkusme v sobě znovu objevit tuhle schopnost, protože všichni jsme byli dětmi. Děti jsou skutečný zázrak.“ 

„Co bys přála Parapleti do budoucna?“, byla má poslední otázka.
„Odvahu, radost a lásku.“ 

Odebírat newsletter

Podpořte nás

Život je jízda!

Pojeďte kousek cesty s námi.

Chci darovat