Bohouš

17. prosince 2019 Bohouš


Zdroj: Magazín Paraple, prosinec 2019

Text: David Lukeš, ředitel

Často bývá nenápadně v pozadí. Raději něco promýšlí, upravuje, přizpůsobuje, než dlouze mluví. Do věcí se příliš nehrne, ale když se do něčeho pustí, snaží se to za všech okolností dovést do konce.
Spoluzakládal Svaz paraplegiků, jehož byl mnoho let členem předsednictva a posléze jednatelem, Centrum Paraple, kde působil i jako finanční a technicko-provozní manažer a založil také jeden z prvních „pojezdů“ vozíčkářů, ten Ratibořický. Celý život se snaží aktivně sportovat, hraje stolní tenis a v létě pravidelně jezdí do Chorvatska k moři plavat. Je nadšeným chalupářem a zahrádkářem.
To je ve stručnosti Bohouš Kábrt.

Když jsem při přepisování záznamu rozhovoru napsal Bohumil, křestní jméno pana Kábrta, vůbec mi to nešlo přes prsty.
Znám ho dlouho, ale nikdy jsem neslyšel, že by o něm někdo mluvil jinak než jako o Bohoušovi. Vlastně jeden člověk ano. Alena Kábrtová o svém muži mluví jako o Bohouškovi, což mi vždycky přišlo moc milé, ač to někomu může znít trochu pateticky.
Bohouš Kábrt pro mě vždy byl velmi respektovanou osobou. Člověkem, který v životě něco dokázal a hlavně morální autoritou. Částečně je to asi dané i naším věkovým rozestupem a mou výchovou z domova.
Když jsem se při našem rozhovoru snažil Bohoušovi tykat, tak mi to moc nešlo. Teď už vím, že „ahoj“ na chodbě je má maximální meta, ale vůbec mi to nevadí a rozhodně to nic nevypovídá o našem vzájemném vztahu.
Za tento rozhovor jsem moc rád. Umožnil mi totiž více poznat člověka, se kterým se znám už sedmnáct let.

Bohouši, úraz se ti stal na vojně, jak se to tenkrát přihodilo?

Jeli jsme ruským gazem, řidič možná usnul, možná to byl defekt, a skončili v příkopu. On se potom nějak probral a snažil se dostat zpátky na silnici, ale auto se v tu chvíli převrátilo. On zahynul, já jsem vypadl až na silnici a další tři vypadli do příkopu. Na rozdíl ode mě se jim nic nestalo. Problém byl, že se nehoda stala na lesní cestě nad Vimperkem, kde moc aut nejezdilo. Než nás našli a mě přepravili do nemocnice do Vimperku a potom Českých Budějovic, tak to trvalo půl dne. Bezprostředně po úrazu jsem necítil nohy. Problém ale byl, že v nemocnici se se mnou nikdo příliš nebavil o vyhlídkách do budoucnosti. Pouze zjišťovali, jestli hýbu nohama a zda je cítím, nebo ne. Bylo to období velké nejistoty. Nevěděl jsem, jestli je to konečný stav. To se stalo v roce 1977.

Šel jsi na vojnu klasicky na dva roky?

Jen na rok, protože jsem vystudoval vysokou školu. Po střední škole, průmyslovce, kterou jsem dělal v Jičíně, jsem už nechtěl jít na žádnou školu, chtěl jsem jít rovnou pracovat. Jednou jsme ale šli z hospody a starší kamarádi mi říkali, abych nebyl blázen a šel ještě na vysokou školu a tím si zkrátil vojnu. Poslechl jsem je, a protože v Praze už bylo plno, rozhodl jsem se pro Vysoké učení technické v Brně. Vybral jsem si obor silnoproud, ale oboru jsem se nikdy nevěnoval. Brno bylo sice z ruky, ale já jsem byl zvyklý už od střední školy bydlet po privátech a starat se sám o sebe. S rodiči a bratrem jsme totiž bydleli ve Svobodě nad Úpou, ale kvůli studiu jsem byl vždy přes týden v Jičíně.

Co bylo po nemocnici v Českých Bu-dějovicích, Kladruby? Jaké to tam v té době bylo?

Ano, následovaly Kladruby. Zpočátku jsme s ostatními nemohli přijít na to, proč tam ředitel Kříž vodí návštěvy a jaké skvělé věci jim ukazuje, protože pro vozíčkáře to tam zas tak úžasné nebylo. Nesměli jsme do bazénu, záchody nebyly moc přístupné, předpokládalo se, že člověk na vozíku si odbyde vše v posteli. Na druhou stranu se tam potkávali lidé na vozíku se stejným, nebo podobným osudem a vyměňovali si informace. I když já v té době ještě věřil tomu, že vozík nebudu potřebovat.
Po úrazu jsem jezdil do Kladrub v zimě pravidelně každý rok. Doma ve Svobodě nad Úpou, kde jsem i pracoval, byla zima velmi komplikovaná - pořád jsem odklízel sníh.
V roce 1988 jsem v Kladrubech potkal Alenu, svou pozdější manželku. Chtěla po nás, kteří už jsme byli tzv. „mazáci“ a do Kladrub jezdili na rekondiční pobyty a za sportem, abychom pomáhali instruovat nové lidi na vozíku.
Ve stejném roce jsem se seznámil i s Honzou Kašparem. Byl se u mě doma podívat na plošinu, kterou jsem zkonstruoval, abych si přizpůsobil bydlení. Bydlel v domě, kde k výtahu vedly schody. Brzy si pořídil podobnou plošinu a stali jsme se přáteli. Seznámil jsem ho i s Alenou, které začal pomáhat s instruktáží nových vozíčkářů – točil na video nácviky soběstačnosti a tak.

Ty, Alena a Honza Kašpar. V tu dobu se začala rodit myšlenka na založení Svazu paraplegiků?

Mě vlastně na začátku nejvíce motivovala možnost sportovat v důstojných podmínkách. Sehnat peníze a organizovat si to po svém, aby nás nemuseli pořád někam tahat do schodů a nepřišli jsme si na každém turnaji stolního tenisu na obtíž.
Já jsem chtěl založit Svaz paraplegiků hlavě kvůli sportování a Alena zase viděla všechny ty nové lidi na vozíku, pro které chtěla společně s fyzioterapeutkou a ergoterapeutkou Zdeňkou Faltýnkovou a dalšími lidmi pořádat sociálně-rehabilitační pobyty a pomáhat jim v začátcích.
Všichni jsme byli trochu nešťastní z Kladrub. Říkali jsme si, že služby pro vozíčkáře by měly vypadat jinak, a že by mohlo vzniknout nějaké středisko, centrum, které by ukázalo, že to jde.
A ještě k tomu sportu. Byl pro nás hodně důležitý. Jednak jako koníček, člověk si tak udržoval fyzickou kondici, a pak taky z hlediska kontaktů s dalšími vozíčkáři. Tenkrát moc společných sportovních akcí, sportovních her pro vozíčkáře nebylo. Pořádal se Memoriál MUDr. Knapka v Rehabilitačním ústavu v Hrabyni, později závody v jízdě na vozíku Grand Prix v Brně a sportovní hry v Rehabilitačním ústavu v Kladrubech.
Při sportovních hrách jsme všichni museli závodit ve všech sportech. To se mi nelíbilo. Neviděl jsem důvod, proč bych nemohl hrát jen stolní tenis, tak jsem velmi usiloval o jeho osamostatnění.
Sportovní akce byly jedněmi z mála příležitostí, kdy se vozíčkáři mohli v průběhu roku setkat. Když jsem se po skončení léčení a prvního rehabilitačního pobytu vrátil domů, žil jsem v takovém vakuu, pouze mezi lidmi bez handicapu. Jednou jsem si před kamarádem z vojny Jardou posteskl, že už jsem nestihl náš poslední přechod Krkonoš, což byly dlouhé třicetikilometrové pochody. Řekl mi, že kousek od něj je Ratibořické údolí, vymysleli jsme název Ratibořický pojezd a další sportovní akce pro vozíčkáře byla na světě.

Jsi tedy zakladatel i Ratibořického pojezdu?

Vlastně ano. Tenkrát jsme to s tím kamarádem vymysleli, já sehnal adresy na lidi, obeslal jsem je a pozval. Tak to celé odstartovalo a než si to převzali náchodští, tak jsem organizoval asi prvních šest nebo sedm ročníků. Letos se konal už čtyřicátý.

A co stolní tenis, o které jsi už mluvil? Viděl jsem tady v Parapleti, že hrajete i se „zdravými“ protihráči.

V Praze jsme začali hrát soutěž s nepostiženými. Nejdříve byli všichni otrávení, protože si říkali, že hrát proti člověku na vozíku bude nuda. Postupem času jsme se ale probojovali až do první divize. Ze začátku jsme hráli v pronajaté tělocvičně, potom v klubovně a malé tělocvičně v původních prostorách Paraplete, teď se tu hraje ve velké tělocvičně.
Hrajeme dvaadvacet soutěžních kol ročně a nikdo už nás nepodceňuje, naopak se šíří, jak dobře vozíčkáři hrají. Je moc fajn, že se u pinpongového stolu handicap smazává.

S tvojí ženou Alenou hodně jezdíte na chalupu. Jak se z tebe stal chalupář?

Přitahoval mě Jičín a okolí. Kvůli době studií i babičce, která v tom kraji bydlela.
Když jsem se po úrazu trochu vzpamatoval, snažil jsem se zde najít nějakou nemovitost. Objížděli jsme vesnice kolem Jičína a zjišťovali, zda někdo něco neprodává. Nakonec mi tu chalupu prodala teta. Byla sice poškozená, podemletá po povodni, ale postupně jsme ji, z části svépomocí a později i za pomoci firmy, opravili. Snažili jsme se ale při tom zachovat její původní ráz. A tak jsem se stal chalupářem a také zahradníkem.
Na chalupě mám i malou čtyřkolku, abych mohl vyjíždět do okolí. A ještě jednu starou, která má motor z Babety a kterou jsem zkonstruoval asi deset let po úrazu podle návrhu Oldy Vojtěcha. Udělal jsem k ní i výkresy, aby jí případně bylo možné vyrábět.
Ale teď už jsou možnosti úplně jiné. Z Asie se dá pořídit mnoho různých elektrických pohonů, které nejsou přemrštěně drahé. Hodně nadšený jsem teď z přídavného kola s řídítky před vozíkem. Jeho dojez, zhruba třicet až čtyřicet kilometrů, mi bohatě stačí. Každou chvilku se objevuje něco nového, co vozíčkářům usnadňuje pohyb, nebo život celkově, a to je fajn.

Řekni nám na závěr, čím vším jsi ve svém pracovním životě byl? Už jsme tak trochu naznačili, že toho není zrovna málo...

Po úrazu jsem pracoval v konstrukci, u kreslicího prkna. Po založení Svazu paraplegiků jsem vedl členskou základnu, naučil jsem se pracovat na počítači a zpracovávat jednoduché účetnictví. Stal se ze mě úředník, psal jsem žádosti o dotace a granty. Dělal jsem to jako dobrovolník. Jako přivýdělek k invalidnímu důchodu jsem připravoval pro reklamní agentury rešerše z novinových článků a různou jinou drobnou činnost. Asi rok poté, co jsme otevřeli Centrum Paraple, už práce kolem něj začalo být hodně. Já měl na starosti technické záležitosti a účetnictví a z části pořád i dotace a granty. Začal jsem proto pro Svaz paraplegiků a Centrum Paraple pracovat i oficiálně. Když jsme v roce 1998 budovu centra získali do vlastnictví, museli jsme ji rekonstruovat a přistavět jedno podlaží. Vše, co souviselo s přestavbou, od výběrového řízení na dodavatelskou firmu, přes komunikaci s dodavatelem v průběhu stavby, až po převzetí po dokončení, jsem měl taky na starosti já. Totéž se opakovalo v roce 2009, kdy jsme přistavovali nové křídlo budovy.
Postupně jsem zjišťoval, že můj pracovní záběr je moc široký a těšil jsem se, až budu zase dělat něco, co mě víc baví. Navíc jsem zjistil, že se kolem mě pohybují schopní lidé, například Štěpánka Antošová, která postupně převzala finanční agendu. Tak jsem si dal cíl – dovést do konce přístavbu Centra Paraple a odejít do dílny, věnovat se technickému provozu a údržbě. To se také stalo. Od roku 2010 jsem se tak staral o technický provoz centra a ještě později jsem začal s Pavlem Misíkem opravovat a upravovat ortopedické vozíky a další rehabilitační pomůcky. Můžu říci, že to mě opravdu baví. Navíc u nás dole máme bezvadnou partu a hlavně to už není takový stres.

Odebírat newsletter

Podpořte nás

Život je jízda!

Pojeďte kousek cesty s námi.

Chci darovat