Jirkovi se do našeho povídání moc nechtělo. Až tak, že mě to trochu znervóznilo. Nakonec
z toho ale byl můj dosud nejdelší magazínový rozhovor. Velmi příjemný, zajímavý a otevřený. Trochu mě mrzí, že vám z něj mohu předložit jen zlomek.

Vždycky mi přišlo, že jsi hodně aktivní a máš spoustu energie. Bylo to tak odjakživa? Jaké jsi byl dítě?
Byl jsem hodně energické dítě, které se potřebovalo především vybít. To, že jsem trénoval 5 i 6 hodin denně pro mě byla normální věc. Nejdřív jsem chodil do Sokola, pak jsem prošel různými fotbaly a podobně, a asi od 10 let jsem se začal věnovat veslování. Nejdřív s velkým odporem,
protože to znamenalo odloučení od naší klukovské party, ale nakonec mě to chytlo a drželo až do 27 let.

To ale nebylo jen tak nějaké veslování. Závodil jsi na docela vysoké úrovni, ne?
No… Ale tak asi trochu ano. Byl jsem v klubu, účastnil se různých mistrovství a tak. Pro mě na tom všem ale byla podstatná ta parta lidí kolem, jsem týmový hráč. Vždycky jsem potřeboval, aby spolu se mnou rostli i lidé kolem mě a zároveň jsem chtěl být mezi nejlepšími. Možná i proto jsem měl raději větší posádky - dlouho jsem jezdil na dvojskifu s bráchou, nebo párovou čtyřku. Ke konci jsem se věnoval i nepárovému veslování, ale taky pořád čtyřce bez kormidelníka a osmě. A právě osma mi ukázala, že úspěch netkví v sestavení posádky z těch nejlepších, ale že jde především o vzájemnou souhru, důvěru a motivaci.

Co se týká studia, rozhodl ses tedy pro nějakou sportovní školu a později pro fyzioterapii?
Tohle bylo trochu složitější. Já jsem se při tom sportu moc nezabýval tím, co ze mě bude, že si také budu muset něčím vydělávat. To mi došlo až o dost později. Původně jsem uvažoval o nějaké škole s uměleckým zaměřením. Rád jsem maloval. Od mala jsem chodil do různých kroužků a chtěl se tomu věnovat i dál. Pak jsem chtěl jít na hotelovku. Ale ani v jednom mě tenkrát rodiče nepodpořili. Nakonec jsem se na jejich nátlak vyučil řezníkem. Od začátku jsem ale věděl, že u téhle profese nezůstanu. Po vyučení jsem nastoupil na potravinářskou průmyslovku, kterou jsem úspěšně dokončil. Jenže co dál? Už mi bylo víc jak 18 let, pořád jsem
denně trénoval a čekala mě vojna. Taky jsem se ale přihlásil na VŠCHT v Praze a ačkoliv jsem se musel během asi 2 měsíců doučit celou gymnaziální matematiku, tak mě nakonec vzali. Vybral jsem si obor obalové technologie, což pro mě tenkrát znamenalo i nějaké propojení se sportem. Bylo to hodně o materiálech, propustnosti, membránách a tak. Přišlo mi, že to má
budoucnost. Musel jsem se ale rozhodnout, jestli vojna, nebo škola. Nakonec mě i bráchu
lidi kolem nás přemluvili, ať dál veslujeme a jdeme na vojnu na Duklu. Tohle období
se nám ale zrovna moc nepovedlo a já si po vojně musel začít hledat práci.

A co to bylo? Už něco se sportem?
Ještě ne. Nastoupil jsem do firmy Le & Co, velké potravinářské firmy. Strávil jsem tam 5 let. Byla to dobrá škola. Během těch let se společnost z asi 40 zaměstnanců rozrostla na 250, ten vývoj byl zajímavý. Věděl jsem ale, že u toho zůstat nechci. Pořád mě lákalo jít studovat. Udělal
jsem si rekvalifikační kurs na maséra a začal jsem se vedle práce věnovat masážím a regeneraci a dál přitom vybíral vysokou. Bylo ale jasné, že už to bude muset být dálkový obor.
Zajímalo mě, jak správně kompenzovat zátěž, proč sport často vede k tomu, že ho musíme ze zdravotních důvodů opustit, jak podpořit tělesné zdraví tak, abychom byli úspěšní, šťastní a spokojení. Má volba byla fyzioterapie na FTVS, ale bohužel, zrovna ten rok dálkovou formu
studia zrušili. Takže jsem si vybral obor tělesná a pracovní výchova pro zdravotně postižené, který mi skladbou předmětů přišel hodně podobný. Tenhle obor mě zajímal, ale ty vědomosti, které jsem tam sbíral mi nepřišly v dostatečném rozsahu, což mě mrzelo. Ale průběžně jsem si vzdělání ještě rozšiřoval mnoha různě zaměřenými kurzy.

Co na tvé studium říkali v práci? Přeci jen to bylo v dost odlišném oboru. 
Moc se jim to nelíbilo, takže jsem se musel začít poohlížet jinde. Přes kamaráda jsem se dostal k biatlonové reprezentaci. Využil jsem svou praxi od veslařů v masážích a rehabilitačních
technikách. Přestěhoval jsem se do Jablonce a začal žít biatlonem. Pořád jsem byl u sportu, jen jsem přešel z pozice aktivního sportovce do pozice člena realizačního týmu. Měl jsem možnost poznat i sportovní zákulisí, poznat to z druhé strany. Také jsem se potkal se spoustou
skvělých lidí a získal zajímavé kontakty. S biatlonisty jsem strávil celou školu. Bylo to krásný, jezdili jsme po světě, pracoval jsem s těmi nejlepšími…

To musela být určitě hrozně zajímavá zkušenost. Proč jsi skončil?
Po OH ve Vancouveru jsem měl pocit, že už musím. Byl jsem 7 měsíců z roku pryč. Chtěl jsem se oženit, založit rodinu. Nemyslím, že by to šlo s tímhle skloubit. Potřeboval jsem dokončit magisterské studium a najít si práci v oboru v Praze. To v oboru je pro mě důležité. Vždycky mě
totiž zamrzí, když někdo studuje jen pro titul.

Tuším, že teď už přijde na řadu Paraple.
Pomalu se blíží. I vysokou jsem vystudoval jako premiant. Možná také proto se mi podařilo dostat blíž k docentu Janu Hrůšovi. I díky němu jsem přemýšlel, že bych chtěl nějak přiblížit veslování lidem s handicapem. Ve spolupráci s fakultou jsem chtěl založit loděnici. Mimo veslování mě totiž od malička bavilo i plachtění, surfování a vše, co se motalo kolem vody.
Přes fakultu, Honzu Potměšila, jeho tatínka a dění kolem vody jsem se nakonec potkal i s Lenkou Honzátkovou, která tehdy v Parapleti vedla sportovní úsek. Sháněla dalšího sporťáka a Honza Hrůša jí doporučil právě mě. Trochu to na mě tehdy navlíkli. První část pohovoru jsem absolvoval v loděnici, druhou už standardně.

Do Paraplete jsi se dostal a stal se jeho nedílnou součástí. Nejprve ovšem jako sportovní terapeut.
Je to tak. A přímá práce s klienty mě celých 6 let velmi těšila. Je fajn, když člověk za svojí prací vidí výsledky. Výsledky, které jsou prospěšné. S klienty jsme si vždycky společně na‑
stavili cíl, kterého jsme chtěli dosáhnout a začali na něm pracovat.  malý posun pro ně může být velká věc, která jim umožní žít lépe a kvalitněji. Bavilo mě ukazovat jim, co všechno je,
i přes jejich handicap, možné. Sport člověku vyčistí hlavu, ty úspěchy i neúspěchy ho posilují a zároveň motivují k další práci na sobě. A málokdy už není co zlepšit. S Lenkou Honzátkovou jsme se opravdu snažili oblast sportu v Parapleti rozvinout v širším slova smyslu – přišli jsme
s programem Zdravý životní styl, individuálním měřením klientů, specializovanou posilovnou, novými kurzy apod. Také jsme rozvíjeli spolupráci s dalšími zařízeními – fakultami, odborníky v oboru, spinální jednotkou atd. A otevírali témata, kterým se dosud nikdo nevěnoval. S FTVS jsme navázali i vědeckou spolupráci. Klienty jsme brali na různá měření do tamní laboratoře, která fungovala pod vedením profesora Václava Bunce. Cílem bylo data, která jsme za 5 let v Centru Paraple nasbírali, vyhodnotit a udělat z nich obecné závěry pro naše klienty. To se
bohužel úplně nepovedlo. Zatím. 

Jak se přihodilo, že jsi se ze „sporťáka“ stal provozním manažerem?
Po odchodu první ředitelky Aleny Kábrtové, se v této funkci vystřídali další dva lidé a v té době Paraple procházelo obdobím určitých změn. Já jsem se tu v té době necítil ani profesně ani lidsky moc dobře. Bylo to trochu takové buď a nebo. Nechtěl jsem být u toho, jak půjde Paraple dolů. Něco zbourat jde snadno, ale postavit to zpátky už hůř a obvykle to už nebývá stejné jako dřív… Nastoupil ale nový ředitel, David Lukeš, a začal hledat nové lidi do vedení. A oslovil i mě. V pátek odpoledne mi dal nabídku, která mě trochu zaskočila, takže jsem si vzal čas na rozmyšlenou, ale už v sobotu jsem mu volal, že to beru. Byla to pro mě další meta, šance posunout se ještě někam dál. Na začátku jsem si naivně myslel, že budu moci být jednou nohou ve vedení a druhou pořád na sportu. No, to byla trochu lichá představa. 

Chápu. Přeci jen, Paraple se během let rozrostlo ve velkou organizaci s poměrně komplikovaným provozem.
Je to tak. Já navíc rád dělám věci dobře, nejen na půl. Takže to prostě nešlo.

Jaký byl první rok v nové pozici?
Náročný. Paraple si totiž registrovalo zpátky službu sociální rehabilitace, což znamenalo spoustu věcí, takže ten tlak tu byl všeobecně poměrně velký. Mimo to jsem se musel rychle rozkoukat, seznámit se spoustou věcí, načíst stohy dokumentů…

A určitě si také stanovit nějaké cíle. Jaký je pro tebe ten nejdůležitější?
Je to věc, na které pracuji průběžně od svého nástupu. Jde o navázání kontaktu se všemi dodavateli a zhodnocení našich vzájemných vztahů. Některé bylo nutné i ukončit. Chci mít kolem Paraplete síť dodavatelů a firem, kteří ho nebudou jen finančně „vysávat“, ale kteří také pochopí, že spolupráce s ním je do určité míry i projev společenské zodpovědnosti, ale také smysluplná věc a mnohdy i radost. To je něco, co myslím umím docela dobře přenést, mám
v tom dost praxe už ze sportovního úseku. S financemi totiž musí Paraple nakládat opravdu opatrně. Nezískáváme je lehko a všechny jdou zpátky do naší služby, do lidí. A také chci hledat řešení problémů kolegů a vytvářet podmínky pro jejich rozvoj, aby stále zvyšovali svou odbornost a kompetence.

Už nějakou dobu jsi ve vedení Paraplete. V čem je podle tebe největší rozdíl mezi „sporťákem“ a manažerem provozu?
V rozšíření zodpovědnosti. Už neřeším jen svojí odbornost, ale má rozhodnutí mají dopad na celou organizaci. Musím myslet i na to, že všechny úseky v Parapleti jsou rovnocenné a musí mít zajištěné kvalitní podmínky pro svou práci.

V čem jsi na sobě musel nejvíc zapracovat?
V tom netahat emoce do práce a práci domů.

Určitě musíme zmínit i jednu velkou věc, která Paraple čeká a která bude z velké části spadat pod tebe. Jde o jeho přestavbu.
Já jsem do Paraplete nastoupil v době, kdy se akorát čerstvě přistavilo nové křídlo. Měli jsme tehdy pocit, že budova je opravdu velké a prostorná. Ale po docela krátké době, když jsme
zřizovali posilovnu, jsem si uvědomil, že je to dost relativní. Měli jsme pro ni vymezený prostor 5x5 metrů. Jak tam poskládat všechny stroje, aby obsáhly komplexní cvičení, budou v ní moci být najednou alespoň 4 vozíčkáři…? Tyhle a další otázky vyvstávaly. A takhle bych mohl pokračovat po jednotlivých odbornostech. Životní prostor samozřejmě mají, ale další pro rozvoj už chybí. Navíc jsou některé odbornosti v suterénních prostorech, které typově odpovídají spíše technickému zázemí. Také potřebujeme upravit prostor kuchyně, abychom mohli opět začít sami vařit a ne obědy a večeře dovážet. Vaření jsme před nějakou dobou z ekonomických důvodů přerušili. Znovuzavedení této služby si už ale žádá určité úpravy. Kvůli tomu byl vlastně utlumen i program Zdravý životní styl. My ale potřebujeme reagovat na stav
našich klientů i stravou, a to dodavatelsky nikdy nezvládneme tak, jak chceme. Vlastně celý ten nápad s přestavbou začal právě u kuchyně. Pak jsme zjistili, že když vysuneme kuchyň, bude třeba upravit i chodbu, také kapacitu kavárny by bylo třeba zvýšit atd. Brzy bylo jasné, že nejde jen o tyhle jednotlivosti, ale že se budeme muset podívat na rozvoj budovy nějak celkově.

A vznikl projekt…
Je to tak. Museli jsme si sednout a říct si, kde je budova nyní a kde jí vidíme třeba v horizontu 10, 15 let. Co nám zde chybí, aby mohla vůči klientům i zaměstnancům fungovat na 100%. Abychom služby poskytovali na co nejvyšší úrovni a mohli si ve výsledku říct, že je poskytujeme tak, jak odpovídá 21. století. Ubytovací kapacity máme díky postupnému vývoji budovy ve dvou křídlech. Z mnoha důvodů je ale účelnější mít ubytování a prostory pro služby a zázemí pro
personál ve dvou sice propojených, ale oddělitelných budovách. Touhle optikou jsme se dopracovali k celkové přestavbě. Přístavbě dvou pater na novou část budovy a totální
rekonstrukci starší části budovy. Cílem je samozřejmě také snížit provozní náklady.
Potřebujeme řešit chlazení budovy, vytápění… Už máme návrh Ing. arch. Smitky a vy‑
padá moc dobře. Moderně, ale hlavně vysoce funkčně. Je na tom ale ještě spousta práce. Po‑
třebujeme vymyslet, aby na sebe jednotlivé provozy co nejlépe navazovaly. A pak ještě tu nejpodstatnější věc - jak to celé nafázovat tak, aby se nepřerušil provoz, což prostě není možné. Těším se na to, ale zároveň mi dělá vrásky to, jak v průběhu celé akce zachovat nějaký komfort a standard jak klientům, tak zaměstnancům. Na to teď hodně soustředíme naše plánování. Pokud na sebe budou jednotlivé fáze dobře navazovat, bude to celé trvat zhruba 5 let. Ovšem určitě do toho vstoupí i otázka financí. Osobně si myslím, že mezi etapami budou nějaké prodlevy. Uvidíme. Byl bych rád, kdyby mě má životní cesta tady v Parapleti dovedla k moderní, kompletně zrekonstruované, funkční budově, která bude skvěle sloužit klientům,
zaměstnancům i veřejnosti. 

Ty ale nežiješ jen prací. Máš také krásnou rodinu – manželku a dva malé kluky.
Je to tak. Jsem šťastný, že mám takovou rodinu, jakou mám. Moc to pro mě znamená. I přes nějaké problémy, které samozřejmě přicházejí, se nám daří a všechno dobře funguje. Můžeme se na sebe spolehnout. Kvalitní zázemí je podle mě jedna z nejdůležitějších věcí. Když tohle není, všechno se sype. To jsem viděl právě i v přímé péči.

Tvoje práce vždycky byla a i nadále je nadstandardně časově náročná. Navíc ses před krátkou dobou ještě částečně vrátil i na úsek pohybové terapie jako garant této odbornosti a máš zde pomáhat s jejím rozvojem. Jak se ti jí tedy vůbec daří kloubit s rodinným životem?
Těžko. Ale jak jsem říkal, rodina je pro mě nejdůležitější, takže se snažím nechávat práci v kanceláři. Jakmile dorazím domů, chci se maximálně věnovat rodině. 

A sobě? Zbyde ti na to vůbec nějaký čas? Kdy třeba sportuješ? Předpokládám totiž, že sport je i nadále nějakým tvým ventilem a motorem.
Večer, v noci. Ale jsem na tom bitý, to je jasné. Den má prostě jen omezený počet hodin a čas se nedá zastavit. Takže si třeba v 11 nasadím čelovku a jdu si zaběhat. Taky trochu cvičím vlastní
vahou. A jednou týdně chodím do paraplecí posilovny. Vždycky sebou vezmu pár klientů. Tak mě to baví víc. Můj sen je, že se ještě někdy vrátím k veslování. Mám v hlavě obrázek, jak v 6
ráno přijdu do loděnice, vezmu loď a vyrazím na vodu. Hladina je jako zrcadlo, všude je klid a já slyším jen cvakání vesel v záseku. Třeba se to ještě někdy podaří.