Hanka Melicharová. Je pro mě synonymem energie. Člověk, který se nevyhýbá životním výzvám. A skvělá kolegyně. Znám ji 6 let. Tehdy přišla do Centra Paraple na praxi jako studentka fyzioterapie. Od začátku bylo jasné, že jde o člověka, který zapadne – jak profesně, tak lidsky. Proto jí byla už v průběhu magisterského studia nabídnuta spolupráce na částečný úvazek a posléze se stala plnohodnotným členem našeho týmu. Z osobní zkušenosti mohu říct, že se při práci nezaměřuje pouze na řešení důsledků, ale především na nalezení příčiny obtíží. Na člověka se dívá jako na celek ve všech možných souvislostech.
Kromě práce jde naplno i do spousty dalších věcí – sportování, cestování, zábavy. Naposledy jsem se nestačila divit, když na komplikované stěhování do nového bytu navázala čtyřdenním nonstop cyklo maratonem a vzápětí po něm odjela jako osobní asistentka s vozíčkářem Honzou Krauskopfem a partou středoškolských studentů překonávat své limity do Himaláje. Mezitím samozřejmě chodila do práce a po ní ještě vedla zdravotní cvičení pro veřejnost.
Jak jsem řekla už na začátku, je to holka s mimořádnou energií...

Hanko, vím o tobě, že máš vystudova-né dva obory – fyzioterapii a ergoterapii. Proč nakonec zvítězila fyzioterapie? A pokud bys měla možnost vrátit čas, rozhodla by ses stejně?
Fyzioterapie mě vždycky táhla a lákala víc. Jsem ale velmi ráda, že jsem studovala i ergoterapii. Ale rozhodla bych se stejně.

Ještě bych u té tvé dvouoborovosti chvíli zůstala, přijde mi totiž ne úplně obvyklá. Těžíš nějak při své práci fyzioterapeutky z této zajímavé kombinace znalostí a dovedností ?
Těžím a těžila jsem z toho už při studiu na různých praxích. Oba obory se dost často prolínají, takže mi to dává širší pohled na věc. Obecně každá rehabilitace (fyzioterapie i ergoterapie), by měla vést k větší soběstačnosti a je jedno jestli se jedná o vozíčkáře, parkinsonika nebo člověka s bolavými zády. Nyní už mi ale trochu chybí praktická zkušenost ergoterapeuta a rozvíjím se dále především ve fyzioterapii.

Přejděme teď k Centru Paraple. Zná to asi většina z nás, kteří studovali nějakýobor s praktickým zaměřením – škola se nám v rámci praxe snaží představit reprezentativní vzorek zařízení. Člověk tak pozná různé lidi, přístupy, zázemí, typy vedení atd. A už v rámci této exkurze do světa svého budoucího povolání si dělá představu, kam bude po dokončení studia směřovat. Předpokládám, že nejinak tomu bylo i při tvém studiu. Proč sis tedy nakonec vybrala Centrum Paraple a ne třeba nějakou ambulanci?
Za osm let studia jsem prošla spoustu praxí v ČR, na zahraniční jsem tehdy neměla odvahu a dnes je mi to trochu líto. Ambulance a sterilní prostředí mě nikdy moc nelákalo. V Centru Paraple se mi na praxi hrozně líbilo, byla jsem tady ve druháku na celý měsíc. Líbil se mi přístup ke klientům a jednání s nimi, komplexnost péče i jednotlivé terapie, ale i zdejší kolektiv, který mě vzal mezi sebe a mně se z něj pak nechtělo odcházet, protože z kolegů se rázem stali i kamarádi. Oceňuji zdejší nastavení, díky němuž můžeme s klienty pracovat intenzivněji, máme více času se jim věnovat a tím i větší možnost dosáhnout stanovených cílů. S klientem spolupracují jednotliví odborníci a ti pak společně řeší jeden problém z více stran. Mám pocit, že se nám to takhle pěkně poskládá, že je za námi naše práce vidět a že má smysl. A to mě baví.

Míra, s jakou fyzioterapeut zasahuje do osobní zóny klienta je obrovská. A to obzvlášť v Parapleti, kdy, jak už jsi zmínila, na něj máte mnohem více času než v běžné ambulanci a věnujete se mu v průběhu roku kontinuálně i několik týdnů. Určitě tedy mnohem více pracujete i s jeho osobností, příběhem atd., prostě dostanete se hodně pod povrch a jste pro něj i jakýsi psycholog. Vyhovuje ti i tato specifická rovina práce v Parapleti? A nese sebou, z tvého pohledu, také nějaká úskalí ?
To je těžké říci. Vždycky když s člověkem řešíš zdravotní stav, zasahuješ mu do jeho intimity. Ale už na škole nás pan doc. Véle učil, že je potřeba pracovat i s psychikou a že jedno nejde ovlivnit bez druhého. Díky tomuto skvělému učiteli mi tenhle vzor práce nyní přijde přirozený. Je ale zároveň potřeba si nastavit a hlídat hranice z obou stran tak, aby to všem vyhovovalo.
Já osobně jsem si až v Parapleti uvědomila, co je fyzioterapie, nebo lépe řečeno, jaká by měla být. Velmi mě zaujalo, jak komplexní to je obor a zároveň kolik možných přístupů nabízí.

Je typické, že se fyzioterapeut rozhodne jít nějakým určitým směrem? A které jsou tvé nejoblíbenější, nebo nejvíce využívané metody a proč?
Lidské tělo je velmi složité a fyzioterapeut může někomu pomáhat v průběhu celého života - od narození do stáří, už jenom v tom tkví ten směr. Nejde ale obsáhnout úplně všechno. Když si vybereš, s kým chceš pracovat, pak je potřeba najít si svůj vlastní přístup. Já ráda využívám polohy vývojové kineziologie, prvky PNF, jógové pozice, mobilizace atd. V poslední době mě zajímá i problematika orgánů a zažívání. To celé je potřeba propojit s psychikou, která nám v dnešní době hodně hýbe tělem. Příští rok bych chtěla absolvovat kurz u paní Jarmily Čápové a na rok 2018 jsem zaregistrovaná na DNS prof. Koláře, na to se moc těším.

V poslední době z médií poměrně často slýcháme zprávy o možnostech využití moderních technologií při diagnostice i léčbě, a to i ve spojení s fyzioterapií. Co si o tom myslíš, vidíš v tom budoucnost svého oboru? Nebo prostě vstup člověka - terapeuta a jeho schopnost pracovat s člověkem - klientem jako individualitou, nikdy nic nenahradí?
Výhodou naší práce je, že je individuální. Nevýhodou pak, že je subjektivní, tedy neměřitelná a špatně vyhodnotitelná. Proto se na výsluní dostávají přístroje. V něčem jsou fajn a mohou pomoci při terapii, jsou dobrou motivací, protože ty výsledky jsou hned viditelné a některé z nich mohou mít klienti i doma, např. rotren, motomed, stojan, popř. Xbox nebo jinou herní konzoli. Ale ruku terapeuta žádný přístroj nikdy nenahradí.

Přejděme teď k tomu, co jsem napsala už v úvodu tohoto článku. Ty máš v životě evidentně ráda výzvy a překonávání sebe sama. Z poslední doby mě zaujala především výprava do Himalájí, které jsi byla součástí. Co ti přinesla?
Popiš nám jí trochu, prosím...Trochu? To bude těžké... Jednoho dne přijel Honza Krauskopf, kamarád - vozíčkář s tím, jestli s ním nepojedu do Himalájí. A já řekla: „No jasně, že pojedu,“ v domnění, že to nemůže vyjít. Ale za týden nebo dva mi Honza volal, ať si domluvím volno, že kupujeme letenky. Tehdy jsem tomu nemohla uvěřit! Ale vyšlo to. Jednalo se o studentský projekt, kdy 10 (nakonec tedy 9, protože jeden zůstal kvůli vízu na letišti) studentů v rámci Ceny Vévody z Edinburgu (DofE) vycestovalo do oblasti Ladacku v Indii, konkrétně do Lehu. Kromě studentů ještě jejich učitel, průvodce, kameramanka, Honza a já. Dělali jsme různé výlety, navštívili několik chrámů, gomp a klášterů, poznávali tamní kulturu a užívali si neuvěřitelně krásné přírody. O téhle výpravě bych mohla povídat dlouho, byla jsem z toho naprosto unešená, výhledy do krajiny byly dechberoucí. Možná bude lepší tebe i všechny ostatní pozvat na některou z přednášek, které se budou konat po celé republice nebo ještě lépe na film, který by měl být dokončen na jaře 2017 a koncem března, možná začátkem dubna by se měl promítat i v Parapleti.

Tak nějak tuším, že tohle nebyla poslední dobrodružná akce, které jsi se zúčastnila. Chystáš už něco dalšího?
To rozhodně nebyla, to máš pravdu. Zatím ale nic konkrétního v plánu nemám. Seznam, kam bych se ráda podívala je hodně dlouhý. Otázkou je, na co bude příští rok chuť, čas a jaké budou naše možnosti. Teď se těším spíš na malé víkendové akce – ať už sportovní nebo kulturní.

Vzhledem k době, ve které toto vydání vyjde si na závěr neodpustím obligátní otázku – co by sis přála do nového roku, ať už osobně, nebo pracovně?
Aby všechno klapalo, abychom byli všichni zdraví, usměvaví a šlo nám všechno od ruky. A hlavně abychom se měli rádi, možná to bude znít jako velké klišé, ale je to jedna z věcí, kterou si na Nový rok vždycky přeju. Své tajné přání ti samozřejmě neprozradím, ale tobě i všem ostatním popřeju, ať se ta vaše vyplní.