V životě vás každý člověk, kterého potkáte, může něčím obohatit. Setkání s doktorem Ježkem vás vždy donutí se zamyslet - hlouběji nebo jiným způsobem. Je to spojené se vzácnými chvilkami, kdy jste skutečně sami se sebou, na cestě a jen někdo kráčí spolu vámi. Jiří Ježek otevírá s klienty v Parapleti životní otázky. Ale jaký je on sám a jak se k Parapleti dostal?

Jak to všechno začalo?
Hezká otázka. Nutí člověka vzít to všechno od začátku… Koneckonců, vždyť s tím i pracuji, že život je jeden velký celek…Tedy - narodil jsem se rodičům, kteří oba studovali medicínu a oba tu možnost brali jako velkou nesamozřejmost, protože v té době nebylo běžné, aby lidé z prostředí, odkud pocházeli, takovou školu mohli studovat. Z důvodů jak sociálních, tak politických. Na svoji profesi pak byli díky tomu celý život hrdí. Doma jsme měli pravou lidskou lebku, různé atlasy a knihy a k mámě jsem chodil denně ze školy do ordinace. Takže jsem se tím vším samozřejmě nakazil a od školky jsem všude tvrdil, že až budu velký, budu doktorem.

Po střední škole jste tedy šel automaticky na medicínu?
Ano, šel jsem na medicínu a vystudoval ji. A musím říci, že studium medicíny bylo skutečným dobrodružstvím a zážitkem, a pro veškeré mé další působení položilo pevné základy myšlení. Život na koleji navíc skýtal i všechny další věci - hudbu, knížky, filmy, neoficiální filosofické semináře. Díky tomu všemu se také někde vzadu stále živilo vědomí, že tehdejší „materialisticko‑biologický“ přístup, který v medicíně převažoval, není moc v souladu s mou představou o celistvém člověku. A ani v psychiatrii, na níž jsem po studiu nastoupil, nebylo tehdy moc prostoru pro „psyché“. Stručně shrnuto, začínalo mi být čím dál víc zřejmé, že medicína je nádherný obor, snad dokonce opravdu královna věd, ale pro mne tudy cesta nepovede.

To muselo být závažné poznání…
Nakonec to bylo v mém případě vlastně dost jednoduché. Přišla revoluce a náhle bylo všechno jinak. Na pražských fakultách začali humanitní obory učit lidé z disentu a pro mne to byla šance ochutnat skutečné obory, které mne vždy přitahovaly – především filosofii. Vrátil jsem se jako asistent zpátky na lékařskou fakultu, na Katedru dětí, dorostu a psychologie, a paralelně začal navštěvovat přednášky osobností, které mi zahýbaly životem - Zdeněk Pinc, Ladislav Hejdánek, Miroslav Petříček, Zdeněk Neubauer, Václav Bělohradský… Paradox té doby byl, že v tomto oboru náhle chyběli „neideologičtí“ pedagogové, takže z mnoha z nás „studentů“ rovnou udělali učitele a během pár měsíců jsme začali jezdit do regionů na různé školy a fakulty. Bylo to úžasné období opravdové svobody, improvizace a inspirace.

Opustil jste tehdy definitivně myšlenku na praktickou medicínu?
Ano, ocitl jsem se v pro mne fascinující oblasti vzdělávání a nakonec skončil jako ředitel vzdělávací neziskové organizace AGNES. Školili jsme neziskovky v celé republice, jak mají pracovat, aby byly profesionální, etické a zodpovědné ve své práci pro klienty i za svůj vliv na veřejný život. Téměř patnáct let jsem lektoroval nejrůznější témata v  této oblasti, a čím dál víc se jednalo o kazuistickou a supervizní práci.

Byla to brána zpátky k individuální práci s lidmi?
Máte pravdu, nakonec mne tahle práce přivedla až k organizacím s přímou péčí o klienta a otevřela se mi tak opět možnost pracovat terapeuticky. S klienty a také s jejich rodinami. Vlastně by se dalo říct, že jsem se téměř dvacetiletou oklikou dostal k práci s lidmi, která je „léčením“ – tedy vlastně zpět k podstatě mého původního vzdělání.

Inspiroval vás při tom nějaký konkrétní směr či přístup?
Zásadním zlomem v mém vidění celé terapeutické problematiky pro mne bylo setkání s prací terapeutů rodinných a systemických konstelací. Systém rodinných vazeb pro mne vyvstal jako pilíře nějakého antického chrámu. To, že se podstata různých vztahových zápletek doslova „vyjevovala“ na místě, tady a teď, zcela vyhovovalo mému „fenomenologickému“ myšlení a dávalo mi to praktický smysl. Tenhle přístup jsem si pak osvojil ve výcviku německého lektora Wilfrieda Nellese, jehož přesná a jemná práce s lidmi a metoda tzv.  „procesu životní integrace“ pro mne byly velkým vzorem a inspirací. Odnesl jsem si z něj tři pro mne zásadní věci. Za prvé jsem nahlédl nenahraditelný význam přijetí všech lidských životních etap a jejich peripetií pro zaujetí dospělého a odpovědného postoje k životu. Pochopil jsem, že každá má v řádu života své místo a dočasnost a na žádné nelze ulpět. Život jde prostě dál. Za druhé jsem si ujasnil, že terapie se musí dít tady a teď, že v práci s klientem je možno nastolit jasný a přímý prostor důvěry, bez dlouhého přešlapování a ztráty času. A za třetí jsem pochopil, že k tomu, aby člověk prohlédl své získané bloky a na učené úhyby a zahlédl svůj vlastní životní pohyb, si nevystačí sám, ale potřebuje pohled „zvenku“, průvodce.

A jak do toho všeho přišlo Paraple?
Paradoxně se to stalo velkou náhodou. Tehdejší krátkodobě fungující ředitel si mne našel na internetu a požádal mne o facilitaci procesu strategického plánování. Byla to jen zakázka, nikdo mě neznal. Ale je zřejmé, že s Parapletem jsme si nějak okamžitě padli do noty, takže i když proces záhy skočil, já zůstal. Postupně jsem zde začal spolupracovat na práci s týmy, poskytoval individuální supervize a nakonec, jako již několikrát v životě, jsem dostal možnost „být u toho“. Jak se zdá, otevřel se tu nový prostor, kde mohu přispět svým přístupem – jak v  práci s pracovníky a s klienty, tak i při soustavném hledání celkové filosofie organizace.

Máte na mysli přístup, kterému jsme tu začali pracovně říkat „existenciální“?
Ano, ačkoliv doufám, že časem objevíme lidštější název. Jak pro pracovníky a terapeuty, tak pro klienty je to vlastně jakýsi „rozšiřující modus“ myšlení. Paraple nabízí péči a řešení řady konkrétních situací, hledá cestu pro lidi s míšní lézí, jejich plnohodnotný návrat do společnosti a do běžného života. A já zkouším jít ještě o stupínek výše, za odbornost a za „problém“ – na jakousi „lidskou“ či „existenciální“ úroveň. Jednoduše řečeno, jde o téma napojení se na „svůj život“ – na tu jedinečnou životní energii nebo sílu každého člověka, která jde dál, ať se děje, co se děje, která se nezastaví v čase a valí se od narození, přes dětství a dospělost až ke stáří a smrti. Ať se nám v životě stalo cokoliv, jsme to pořád my a je na nás, zda se chytíme, nebo nám život proteče mezi prsty.

Nemůžete se s takovými tématy ocitnout na až příliš tenkém ledě?
Nemám strach z práce s lidmi. Život přece není žádný tenký led ani ohrožující prostor a životní síly jsou nám z principu nakloněny. Samozřejmě, pracujeme‑li s „životními tématy“, pohybujeme se v intimní zóně, a naprostým základem takového přístupu je jakási „lidská rovnost“. Nemyslím to formálně nebo jako frázi. Jde o společné vědomí, že jsme na tom všichni stejně - narodili jsme se, žijeme a umřeme. Na začátku každého setkání s klientem potřebuji být „vynulovaný“, čistý, absolutně přítomný. A pak už prostě jen citlivě následuji jeho pohyb. V tu chvíli nepřemýšlím, kam jdeme. Vlastně se to těžko vysvětluje. Možná je to podobné, jako když malíř tvoří obraz nebo skladatel hudbu. V kontaktu s klientem si všímám jemností, náznaků a zamlčených motivů. Ty nejčastěji ukazují k autentické životní cestě.

Nemáte obavy z toho, kam až to může zajít, co se může otevřít?
S oblibou říkám, že největší boj máme za sebou tím, že jsme se prosadili a narodili. To vyžaduje neskutečnou vůli a sílu k životu a ta je tím potvrzená. To je víc, než nějaké strachy. A zároveň, ještě jsem se nesetkal s tím, že by se otevřelo něco, o čem daný člověk dávno vnitřně neví, že to tam je. A otevře se to vždycky právě tehdy, kdy je potřeba s tím pracovat nebo to řešit.

Myslíte na budoucnost?
Tuhle otázku do mého života závažným způsobem přinesly až děti. Rodičovství vás nezvratně uvrhne do myšlenek na budoucnost - lepších či horších. Ale chci‑li si udržet důvěru v život, pak se myšlením o budoucnosti nesmím nechat strhnout. Život se děje tady a teď, proto je třeba se z myšlenek o budoucnosti, ale zrovna tak o minulosti, vždy včas vrátit zpátky, do přítomné reality, lidově řčeno „nohama na zem“. Vyžaduje to vědomé úsilí a sebereflexi. Snažím se…

Ale my jsme celý život zvyklí se připravovat na budoucnost i vrtat se v minulosti. Jak to lze skloubit?
Mně pomáhá, že přítomné dění se mi zdá stále dost podnětné. Pořád se učím. A často mne to dost překvapuje. Např. zcela nedávno jsem díky fyzioterapeutce Petře v Parapleti zjistil, že vlastně vůbec neumím vnímat své tělo. A že se to budu muset naučit, chci‑li ještě nějakou dobu fungovat. Je to až absurdní, dojít k tomuto objevu na místě, kde lidé díky svému postižení často tělo skutečně necítí, ale já na to opravdu přišel až zde. Možná je na tom hezky vidět, že Paraple je obrovský prostor na to se učit. A myslím, že klienti se sem jezdí „učit“ – kromě konkrétní odborné pomoci sem jezdí sdílet, objevovat a vnímat život.

Co máte rád v osobním životě?
Většinu mého volného času naplňuje rodina a děti. Děti dávají mému životu radost a smysl, řekl bych absolutní smysl. Vědomí, že nic lepšího než tyhle nádherné děti v životě neudělám, je úžasně naplňující a zároveň osvobozující pocit. Kromě toho, když mohu, rád se ponořím do světa hudby a nebo jen do ticha procházky v přírodě. Ovšem nejvíc ze všeho miluju číst si v hospodě. Pražské hospody jsou v tomto směru nádherné čtenářské koutky a já mám mezi nimi pár léty prověřených stálic. Člověk je tu mezi lidmi a zároveň má naprosté soukromí. A pak mám samozřejmě přátele. Bez nichž si život neumím představit.

Nějaké přání Parapleti?
Přál bych si, aby mé působení tady pomohlo přinést sem prvek toho „existenciálního“, tedy „životního“ rozměru, který se stane běžnou součástí poskytovaných služeb. Aby se zde klienti mohli bezpečně potkat se svými opravdu životními otázkami a aby to byl standard. Aby to byla pro lidi, kteří jedou do Paraplete, běžná a očekávaná disciplína a stala se součástí jejich očekávání a zakázky.