Moje práce mě stále baví

17. prosince 2019 Moje práce mě stále baví


Zdroj: Magazín Paraple, srpen 2019

Text: David Lukeš, ředitel

Zdena Faltýnková je v problematice lidí s poškozením míchy pojem, věnuje se jí více než třicet let a za tu dobu už asi není oblast, která by jí nic neříkala.
Zkušenosti načerpala během své bohaté profesní dráhy, kdy byla fyzioterapeutkou, ergoterapeutkou, i autorkou článků, publikací a edukačních filmů, ale zejména díky tomu, že byla vždy lidským partnerem a přítelem všem lidem s poškozením míchy. Lidé Zdenku často volají, když je jim ouvej a ona se vždy snaží pomoci, i když je to na úkor jejího mimopracovního času.
Je dobře, že se systém péče o lidi s poškozením míchy neustále rozvíjí, protože je náročné být rádcem všem. Mluvím i z vlastní zkušenosti. Ačkoliv jsem se vždy snažil to nedělat, protože máme mnoho odborníků a institucí, kam se můžeme obrátit, několikrát za život na vozíku jsem také zvedl telefon a Zdence s prosbou o radu zavolal. Chtěl bych jí tímto moc poděkovat za vše, co pro druhé udělala a dělá. 

Když jsem si připravoval otázky na tento rozhovor, tak jsem si napsal téma „koníčky“ a otazník. Zjistil jsem, že to vlastně nevím. Máš i nějaké nepracovní, zbývá ti na ně vůbec čas?

Mým největším koníčkem je téměř celý můj profesní život práce s neurologickými pacienty/klienty, potažmo mými přáteli. Díky 35letému soužití s mým manželem Vojtou, který byl poměrně těžký tetraplegik, jsme měli spoustu kamarádů na vozíku s jejich potřebami a problémy. Radili jsme vždy rádi a taky vymýšleli zlepšováky pro sebe, které jsme pak předávali ostatním. Měli jsme třeba jako první auto s ručním ovládáním pro tetraplegiky upravené v Německu, se kterým jsem učila jezdit nejednoho kamaráda tetraplegika.
K motorismu mám ostatně velmi blízko. Jako holka jsem chtěla být automechanikem, děda mě bral do autodílny, pořád se vrtal v motoru a vůně šmíru mi dodnes připomíná dětství. Uměla jsem si opravit pionýra, měla jsem tři trabanty, které jsem si taky uměla opravit.
Největší společnou touhou s Vojtou byl ale obytňák. Tento sen jsme si splnili před 13 lety a využívali ho jak pro cestování doma a po Evropě, tak jako dopravní prostředek do nemocnice a hlavně zpět domů, bez čekání na sanitku.
A co říci k dalším koníčkům? V CZEPA jsme měli jednou supervizi a náš supervizor mi dal za úkol si napsat všechno, co mě baví. Tak jsem popsala dvě stránky A4, on se na to podíval a řekl mi, že jsem ztracená. Jinak miluju zvířata, les, pěší turistiku, tancování, kolo a hodně lyžování.
Narodila jsem se sice v Praze, ale vyrostla v Bělé pod Bezdězem na koupališti, kde máma prala plíny v potoce, pak mě učila plavat a taky skákat po hlavě ze skákadla. Mám v Bělé kořeny, mámu, zahradu, a to je další koníček. Do Bělé se chci časem vrátit.

Čím jsi chtěla být?

Nejvíce jsem chtěla být módní návrhářkou, to jsem zdědila po mé prababičce a od 13 let jsem začala po modelech na panenky šít i věci pro sebe. Na oděvní průmyslovku jsem se “pro velký počet uchazečů“ za totality nedostala, tak mámu napadla ergoterapie. Vystudovala jsem Střední zdravotnickou školu obor rehabilitační pracovník a udělala si atestace ve fyzioterapii a ergoterapii. Ve studiu, tentokrát oboru ošetřovatelství (to je také moje záliba), jsem pokračovala na vysoké škole, kterou jsem ale musela ze zdravotních a dalších důvodů ukončit.

„Mým největším koníčkem je téměř celý můj profesní život práce s neurologickými pacienty/klienty, potažmo mými přáteli.“

Po zdrávce jsem pak nastoupila na Kliniku rehabilitace na Vinohradech k profesoru Jandovi a vyfasovala prvního a druhého paraplegika. A jako třetího kvadruplegika, automaticky, už jako „specialistka“ na míšní léze.
Onen tehdy osmnáctiletý tetraplegik se stal mou osudovou láskou. Byla jsem poprvé konfrontována s tetraplegií se všemi důsledky. Tetraplegika jsem viděla a cvičila poprvé v životě. První Vojtova vertikalizace do sedu byla na „gramofónu“, vyklepávání močového měchýře nikdo neznal, informace jsem čerpala z francouzské literatury. Lékaři byli přesvědčeni, že Vojta zemře na uroinfekci či dekubity jako tehdy většina lidí po spinálním traumatu. Dekubit ale neměl žádný díky Strykerově polohovacímu rámu. Byla to veliká profesní zkušenost.

Jaké bylo manželství s Vojtou?

Spousta přátel mi soužití s Vojtou rozmlouvala, někteří mě považovali za blázna. My jsme si ale společný život užili. Vojta byl velký sranďák a nebylo člověka, který by ho neměl rád.
Byl stále mou velkou inspirací k tomu, co by se ještě dalo v soběstačnosti tetraplegiků zlepšit jak na poli ergoterapie, tak fyzioterapie. Fandil mi, podporoval mě a vždy byl ochotným „pokusným králíkem“. Dovolím si tvrdit, že nebýt našeho osudného seznámení, možná by nebylo ani dnešní Paraple.
Několik let se věnuji problematice sexu a partnerských vztahů, protože jsem si to vše prožila. A konečně jsem se minulý rok dostala k natočení DVD s názvem Partnerské vztahy, sex a rodičovství se zaměřením na osoby s poškozením míchy. Myslím, že je to můj poslední film (taky jeden z koníčků), v pořadí dvacátý šestý, ale to jsem říkala už u desátého titulu.

„Jeden z důvodů k založení Paraplete byl mít možnost systematicky pracovat s novými klienty a podpořit je.“

V předchozí odpovědi jsi zmínila Paraple. Jaká byla tvá cesta k němu?

Na Rehabilitační klinice na Albertově jsem se věnovala ergodiagnostice, handicapovaným pacientům, začala učit fyzioterapeuty a ergoterapeuty. Mezi studenty jsem mohla vybírat pomocníky pro naše první kurzy pro nové para- a tetraplegiky, které jsme organizovaly společně s Alenou Kábrtovou (pozn.: spoluzakladatelka a první ředitelka Centra Paraple).
Bylo úžasné pozorovat, jakou sílu má peer mentoring a jakých pokroků jsou lidé s ochrnutím schopni dosáhnout jen během týdne. A to byl, mimo jiné, jeden z důvodů k založení Paraplete - mít možnost systematicky s novými klienty pracovat a podpořit je.

„Jsem pyšná na to, že jsem participovala na vzniku a „rozjezdu“ Paraplete a potažmo na budování spinálního programu v ČR.“

Paraplecí začátky považuji za nejkrásnější roky mého života. Vybírala jsem ty nejlepší studenty do našeho týmu a snažila se zavést do rehabilitace spinálních pacientů nové prvky jak ze zahraničí, tak i svoje praktické poznatky.
S Alenou Kábrtovou jsme se ještě před založením Paraplete byly inspirovat na několika zahraničních stážích a kongresech a myslím, že se s podporou pana Svěráka podařilo vybudovat v té době ojedinělé zařízení. Jsem pyšná na to, že jsem participovala na vzniku a rozjezdu Paraplete a potažmo na budování spinálního programu v ČR.

A teď k tomu, čemu se věnuješ aktuálně. Co děláš v CZEPA?

Česká asociace paraplegiků – CZEPA je pro mne srdeční záležitost. Po ukončení mého působení v Parapleti jsem přešla do super týmu a začali jsme společně budovat staronovou organizaci znovu od začátku, jako pionýři. V organizaci mám maximální podporu a všechny aktivity mě, i když někdy nadávám, baví a naplňují. Co víc si může člověk přát?
V rámci Laboratoře zdravého sezení se věnuji profesní práci stejně jako při mém působení v Kladrubech. Velkou část pracovní doby a mnoho volného času trávím v rámci svého působení v Pacientské radě a různých pracovních skupinách. Je to úplně něco jiného a je to často pěkný adrenalin vyjednávat s pojišťovnami a mít v rukávu pohotové argumenty pro diskusi. Ale když se vše podaří, jako např. navýšení úhrady aktivního vozíku na 45 000 Kč, tak je to fajn pocit. Moje práce mě stále velmi baví.

Členství Zdeny Faltýnkové v odborných organizacích a zskaná ocenění:

  • členka výkonného výboru Unie fyzioterapeutů ČR a České společnosti pro míšní léze ČLS JEP
  • členka Pacientské rady na Ministerstvu zdravotnictví ČR
  • zakladatelka klinické zájmové skupiny Fyzioterapie míšní léze při UNIFY ČR
  • Výroční cena ministra zdravotnictví za rok 2012 za mimořádné zásluhy v oblasti péče o osoby ochrnuté po poškození míchy v ČR
  • Křišťálový kamínek 2015 za dlouholetou vysoce profesionální práci a mimořádné výsledky v oboru fyzioterapie a ergoterapie


Zajímavé odkazy:

Odebírat newsletter

Podpořte nás

Život je jízda!

Pojeďte kousek cesty s námi.

Chci darovat