Jaká je tvá první vzpomínka na Paraple?
Poprvé jsem se tady objevila někdy na jaře v roce 1996. Paraple sídlilo v budově bývalých jeslí a pracovalo tu do 10 zaměstnanců, pokud si dobře pamatuji. Fungovala tu jen ambulance, na pobyty se jezdilo párkrát do roka mimo Prahu. Moje přijetí zde bylo velmi milé a osobní.

Takže první kontakt jsi měla jako klientka?
Je to tak. A tak trochu z donucení – na nátlak rodičů, hlavně mamky. V té době mi bylo 21 a už to byly 3 roky od doby, kdy jsem ochrnula. Ale ani po těch letech jsem nebyla v dobrém stavu. Nechtěla jsem nikam chodit, byla jsem nesoběstačná a nešťastná.

Ochrnula jsi v 18 letech. Měla už jsi v té době dodělanou školu?
Naštěstí ano, protože s tou depresí, co mě pak pohltila vůbec nevím, jak by to bylo. Dokonce jsem i stihla nastoupit do práce do banky. Ale jen na 14 dní, pak to přišlo.

Co se stalo?
Prodělala jsem zánět míchy. Byly kolem toho různé spekulace – přechozená chřipka, nějaká infekce atd., ale nakonec se doktoři, po rozboru mozkomíšního moku, přiklonili právě k zánětu míchy. 

Byla to náhlá věc, nebo se ten stav zhoršoval postupně?
Jak se to vezme. Když jsem si to pak zpětně analyzovala, nějaké signály tam byly zhruba půl roku dozadu. Občas mě přepadly šílené bolesti zad, ze kterých mě braly i křeče do rukou. Stávalo se mi to po zátěži – cvičení, nebo třeba mejdanu (úsměv). Obvykle to ale do čtvrt hodiny odeznělo. Byla jsem s tím i u doktora, ale ubírali se typickým směrem – trochu křivá záda, možná skřípnutý nerv… Napsali mi rehabilitace. Pak jednou tahle hrozná bolest přišla
znovu, ale tentokrát neodezněla. Naopak se začala prudce zhoršovat. S tátou jsme jeli do nemocnice na pohotovost. Tam mi znovu řekli, že to bude „něco“ skřípnutého v zádech, udělali mi rentgen, kde nic nebylo a poslali mě domů.

A dál?
Ani si moc nepamatuju, jak jsme se dostali domů, ale už mi musel hodně pomáhat táta. Lehla jsem si a bylo hotovo. Ochrnula jsem v podstatě během jednoho odpoledne.

To zní strašidelně. Jak to pokračovalo?
Jelo se zpátky do nemocnice. Tam ale moc nevěděli, co se mnou. Spinálka tehdy ještě neexistovala. Tak jsem nejdřív skončila na ARO, poté na neurologii a plicním. Měla jsem vysoké horečky, oslabenou imunitu a tak. Nic moc se mnou nedělali. Asi se tak trochu báli a doufali v zázrak. K tomu jsem po těle měla různé záněty – močák, plíce, dekubity atd. Nikdo to ale
neřešil jako komplexní stav. Hasilo se jen to, co bylo právě nejakutnější. Kvůli tomu všemu mě ani nechtěli posazovat a cvičit se mnou. Takže jsem byla půl roku, který jsem v nemocnici strávila, prakticky ležák.

Co následovalo po propuštění z nemocnice?
Další půlroční pobyt, tentokrát ale v Kladrubech. Přišla jsem tam strašně nepřipravená. Já do té doby třeba ani jednou neseděla na vozíku. A jak se ukázalo při cestě tam, nebyla jsem ani schopná skoro nic usedět. Horko těžko jsem tam tehdy zvládla ty procedury. Na nic víc jsem neměla sílu a popravdě ani chuť, tudíž jsem se tam ani nijak neposunula v soběstačnosti.
Ale alespoň mi tam došlo, že na tom vozíku už zůstanu, což bylo pro další fungování zásadní.
Předpokládám, že pak už jsi šla domů. Ano. Po roce konečně domů. Ale s vozíkem, který mi neseděl – řešili jsme ho hrozně narychlo a do prostředí, které bylo bariérové. Úpravy se dělaly až v době, kdy už jsem byla doma. Takže zhruba dalšího půl roku jsem byla v podstatě nesoběstačná a závislá na mamce, která si zařídila úvazek tak, aby se o mě mohla starat. Bylo to náročné. Pro všechny. Na jednu stranu pro mě naši byli tou největší oporou, na druhou stranu jsem se opět cítila jako dítě závislé na rodičích. Ale pochopitelně jim musím za veškerou
pomoc a podporu moc poděkovat! A jsem ráda, že dneska už jim to mohu i oplatit. 

Jak se to vyvíjelo dál?
Takhle nějak, nebo spíš nijak, to pokračovalo další dva roky. Sem tam se za mnou zastavil někdo z kamarádů, ale ani to mi moc nepomáhalo. I na obyčejnou procházku, což mám jinak moc ráda, mě museli přemlouvat. Sama jsem si nic neudělala, nezařídila. Byla jsem nejvíc zavřená v bytě, no prostě deprese pro všechny. Pak už se na to mamka nemohla dívat. Od Ládi Kratiny (tehdejší instruktor soběstačnosti Centra Paraple), který bydlel v Letňanech jako my, zjistila, že existuje Paraple. A naši mě sem pak dovezli.

A tady už pak přišel zlom k lepšímu?
Přišel. A bylo až zvláštní, jak hrozně rychle. Hodně důležité pro mě bylo zjištění, že zvládnu přesuny. Začala jsem taky věřit, že dokážu řídit auto. Viděla jsem, jak tu všichni ostatní fungují, že se dokonce baví. A že i lidé, kteří jsou na tom fyzicky hůř něž já toho zvládají spoustu. Navíc to vyšlo tak, že jsem v podstatě hned odjela na sociálně‑rehabilitační kurz. Vzali mě, i když v té době už byl naplněný. Nebyl moc čas přemýšlet, což asi bylo dobře. Prostě jsem se zabalila, vyrazila a dostala se z té každodenní ubíjející rutiny. A to mě strašně moc nakoplo.

A co dalšího?
Určitě taky sociální pracovnice Blanka Ziková, která byla sama po úrazu na vozíku. Velmi brzy mi totiž začala podsouvat myšlenku, abych si podala žádost o byt. To mi v té době vyrazilo dech, přišlo mi to jako sci‑fi. Ona mě ale uklidňovala, že to stejně bude trvat několik let a pak jako když to najdu (úsměv). Nakonec to trvalo 4 roky, než mi ho přidělili.

Kdy jsi začala pro Paraple pracovat?
No v podstatě ještě v tom roce 96. Myslím, že na druhém výjezdním pobytu padlo, že bych to mohla zkusit. V tom má prsty zase Majka Vydrželová, dneska manažerka služeb a personalist‑
ka, tehdy sociální pracovnice. Paraple v té době začalo shánět účetní a ona bůh ví proč věřila, že bych to mohla zvládnout. Ačkoliv jsem měla v podstatě pouze teoretické znalosti ze školy.

Tak to byla z obou stran docela odvaha…
To jo (úsměv). Ale bylo to postupné. První smlouvu jsme podepsali tak trochu na zkoušku. Nebylo to ani hned na plný úvazek. Postupně jsem některé věci začala přebírat od Bohouše Kábrta, který tehdy vedl technický provoz a ekonomiku organizace a měla možnost se na cokoliv doptat. Bylo to období, kdy Paraple akorát přecházelo z jednoduchého na podvojné
účetnictví. Jelikož jsem ale neměla s praktickým účtováním v podstatě žádné zkušenosti,
musela jsem si je nějak doplnit. Domluvili jsme se na školení přímo na klíč, jelikož účetnictví neziskových organizacích je přeci jen odlišné. Po jeho skončení jsem ještě nějakou dobu měla možnost se na pana školitele obracet. Velkou oporou mi byli také Alena Kábrtová a Bohouš Kábrt. Dále mi dost pomohla i paní auditorka, kterou má Paraple už léta letoucí. Na tu
jsem se také mohla spolehnout. To všechno dohromady byla velká pomoc.

A jak jsi se do práce dostávala? Ty už jsi v té době měla řidičák a auto?
Jak jsem říkala, že jsem nejdřív 3 roky nedělala vůbec nic, tak ten rok 96 byl naopak docela akční (úsměv). Řidičák jsem si stihla udělat ještě to léto, ačkoliv jsem do té doby k řízení a au‑
tům neměla vůbec vztah. Myslela jsem, že si spíš najdu někoho, kdo mě bude vozit (úsměv). Ale došlo mi, že je to úplně zásadní prostředek k mé svobodě a šla jsem do toho. Autoškolu jsem dělala dokonce ještě na autě s řazením přes elektronickou spojku. Hned první hodinu jsme vyjeli do ostrého provozu. Tohle hození do vody docela pomohlo. Celé to bylo o to jednodušší, že mi to i šlo. Auto jsem si pak pořídila docela rychle nato. Pak jsem nějaký čas jezdila a vozík si nechávala nakládat. Myslela jsem, že to nedokážu. Ale nakonec jsme to s ergoterapeutkou nacvičily a já konečně zase začala žít opravdu svobodně. To byl největší zlom. A tomu, že řízení bude nakonec i má záliba, bych nikdy nevěřila.

To jsi asi musela zažívat velký pocit osamostatnění…
Rozhodně. Navíc jsem si podala ještě i tu žádost o byt. A taky jsem začala různě vyrážet s kamarády. Ten, kdo to nesl s určitými obavami, byla nakonec paradoxně mamka, která se
mě celou dobu snažila motivovat k nějaké aktivitě a samostatnosti. Bylo pro ní strašně těžké vypustit mě, ačkoliv věděla, že musí. Obrečela to.

Vraťme se ještě k tvým pracovním začátkům.
Byla to zajímavá doba. Když si na to vzpomenu, tak se musím smát. Nebyl internet, na počítači jsem neuměla skoro nic atd. Rok jsem se zapojovala tak pozvolna a postupně a pak už se to rozjelo naplno. K účetnictví pak přibyly ještě granty a rozpočty.

Vzpomeneš si ještě, jaký byl na konci minulého století roční rozpočet Paraplete?
Jaký je to rozdíl oproti dnešku? Obrovský. Tehdy to bylo něco kolem deseti miliónů, dneska je to víc než čtyřnásobek. I na tom je vidět, jak se Paraple vyvíjí. 

To znamená, že se musela dost změnit i tvá práce.
Určitě. To už je něco úplně jiného, než na začátku. Dokonce to byl jeden čas takový nápor, že jsme uvažovali, že budeme muset vzít někoho na výpomoc. Nosila jsem si hodně práci domů, byla pořád v zápřahu. Ale nakonec se to všechno usadilo. Pořídili jsme nový účetní software, což je obrovská pomoc. A navíc dneska už máme na recepci moc šikovné kolegyně, které mi se spoustou věcí pomáhají. Je tu také kolegyně, se kterou společně děláme dotace a granty a také evropské projekty, které už mnoho let čerpáme. A také se rozvinulo fundraisingové oddělení, které kdysi nastartovala bývalá ředitelka Alena Kábrtová. Mnohé firmy, které do Paraplete přivedla, nás podporují dodnes. Značnou podporu při tvorbě už velkých rozpočtů, jejich úprav a plánování investic jsme dále dostali od Trigemy, jednoho z našich hlavních partnerů. Ti nás navíc také naučili být odvážnější na straně zamýšlených příjmů. Aktuálně mi se složitějšími tabulkami pomáhá další kolegyně ze správní rady. Je super mít v záloze takové „mágy“. Učili jsme se a učíme se prostě za pochodu a snad nám to i docela jde (úsměv).

Jak se tvoří rozpočet, když vlastně před koncem roku ještě nevíš, jakou podporu získáme?
Je to hlavně o zkušenosti. Myslím, že dneska už umím udělat opravdu kvalifikovaný odhad jak na straně nákladů, tak příjmů. Ale pořád je to dobrodružství a tak trochu i věštění z křišťálové koule. Nicméně po všechna ta léta Paraple hospodaří s vyrovnaným rozpočtem. Za to jsem moc ráda. 

Pojďme ještě k vývoji tvé paraplecí kariéry. Začínala jsi tedy jako účetní. Postupem času jsi se vypracovala na finanční manažerku a člena vedení. A asi by bylo dobré připomenout i to, že rok jsi působila také jako pověřená ředitelka. Řekni nám k tomu pár slov.
Jak rostlo Paraple, museli jsme růst i my. Museli jsme začít uvažovat a plánovat strategicky a manažersky. V tom jsme opět našli podporu několika skvělých lidí zvenku. No a co se týká toho mého ředitelování… To nastalo v období, kdy po 19 letech skončila ve funkci ředitelky Alena Kábrtová a po ní nastoupil na krátkou dobu nový pan ředitel. Bohužel si to celé nějak nesedlo a on po několika měsících skončil. Na stole byly dvě varianty – buď bude řízením Paraplete pověřen někdo ze správní rady, nebo zevnitř organizace. Nakonec správní rada oslovila mě. Šlo o to podržet Paraple v chodu do té doby, než z výběrového řízení vzejde nový ředitel. Původně se myslelo, že půjde tak o čtvrt roku, nakonec z toho byl rok celý. Bylo to pro mě těžké období. Nejsem typ, který je rád úplně v popředí, nebo kterému by tohle nějak zvyšovalo sebevědomí. Navíc s mou dost vyvinutou empatií pro mě bylo náročné řešit s lidmi často i nepříjemné věci. Také jsem se jako ředitelka musela zapojit víc i do oblasti fundraisingu atd. A samozřejmě jsem dál držela celé finance. Bylo to pro mě často nesnadné, ale cítila jsem velkou zodpovědnost jak k Parapleti jako takovému, tak k lidem v něm. A určitě mě to i posunulo – dozvěděla jsem
se, že dokážu víc, než jsme si myslela. 

Pak nastoupila nová paní ředitelka, která chtěla v Parapleti nastolit jiné poměry. Když to hodně zjednoduším – z Paraplete se postupně začal ztrácet jeho duch a původní myšlenka. Jak jsi tohle po tom všem snášela?
Jak se říká - co tě nezabije, to tě posílí. Ale abych byla spravedlivá, zrovna v oblasti financí to tak špatné nebylo. Paní ředitelka byla velmi systematická a analytická, z některých jejích podnětů čerpám dodnes. Ale pro organizaci celkově to nebylo šťastné období. Kdyby trvalo ještě o něco déle, patrně by vyústilo v můj odchod. Nicméně všichni jsme se vždycky velmi
snažili, aby ten nesoulad a naší určitou nepohodu klienti pocítili co nejméně. 

A teď už k veselejším časům. Paní ředitelka odešla, funkce se ujal David Lukeš a Paraple se opět nadechlo… 
Určitě. David do Paraplete přinesl potřebný svěží vítr a atmosféru spolupráce a vzájemné důvěry. A taky spoustu nových nápadů. A spolu s námi všemi se snaží o rozvoj původní myšlenky Paraplete. Baví mě to, je to radost. Nicméně první rok po jeho nástupu byl
extrémně náročný – museli jsme znovu‑ zaregistrovat službu sociální rehabilitace a dát do pořádku spoustu dalších věcí. Ale stálo to za to. Velkým zadostiučiněním a i oceněním
z venku je například momentální podpora naší sociální rehabilitace od MPSV. Osobně mám velmi dobrý pocit i ze snahy Paraplete o maximální individualizaci poskytovaných služeb a celkový odborný růst, to je určitě správný směr. A taky z toho, jak jsme schopni se prezentovat. Že zvládneme spolupracovat třeba i na takových projektech, jako je například StarDance. To jsou takové třešničky na dortu, za kterými ale stojí neuvěřitelné množství práce na všech
stranách. 

Paraple v příštím roce oslaví 25 let své existence. O jeho vývoji už jsme trochu mluvily, ale přesto – řekla bys k tomu ještě něco víc?
Já myslím, že nejzajímavější na tom celém je, že ta původní myšlenka – pomoci lidem na vozíku žít maximálně plnohodnotný a důstojný život, samozřejmě podle jejich představ, pořád platí.
Paraple je tudíž postaveno na kvalitním základu a proto už tak dlouho a i dobře funguje, slouží a rozvíjí se. A velmi důležité je i to, že si po všechny ty roky zachovalo čistý morální štít.

Dovedeš si představit, že v Parapleti strávíš celý svůj profesní život?
Já nejsem člověk, který takhle plánuje. Ale pokud by to bylo jako teď, bavilo mě to a dávalo mi to smysl a byla tu i nadále taková atmosféra, jaká je tu nyní, tak ano.

V práci působíš opravdu velmi klidně a rozvážně. Je to tak i v soukromí?
No (úsměv). Rozhodně nejsem cholerik a vysloveně startovací. Ale samozřejmě i mě klid někdy opouští. Ale celkovým naladěním jsem, myslím, pozitivní člověk. Nicméně na nějaké duševní vyrovnanosti a pohodě se snažím pracovat také cíleně. Třeba i kvůli tomu, že mi poměrně
hodně znepříjemňují život neuropatické bolesti a mám i chronické problémy se spaním. To je určitě oblast, se kterou budu muset do budoucna dělat něco víc. 

Čím si, třeba právě po nějakém „bolavém“ dni, uděláš radost?
Nejvíc mě nabíjí příroda, vzduch, slunce. A to nemusí být žádný extra výlet, stačí mi klidně vyjet u nás v Kunraticích do lesa. Prostě nerada sedím doma. Na dovolenou ale jezdím nejradši
k moři, za teplem. Z toho pak vždycky čerpám několik měsíců. Doufám, že se jednou s partnerem dopracujeme k tomu, že pravidelně vyrazíme později na jaře a dříve na podzim, abych měla energeticky pokrytí celý rok (úsměv). V zimě pak spíš sáhnu po nějaké pěkné
knize. Jinak mě taky strašně baví vaření. Hostíme u nás někdy třeba až deset přátel, což
mám ráda. A taky vymýšlím různé recepty na odlehčenou stravu. To je oblast, ve které
bych, kdybych nedělala to, co dělám, možná hledala i profesní seberealizaci. A řeknu to upřímně – radost mi udělají i úplně banální, tzv. holčičí, věci – nákupy nebo kafe s kamarádkou.
A trvalou radost by mi přineslo, kdyby se nám někdy v budoucnu podařilo přestěhovat mimo Prahu, to je takový můj sen. Mít domek se zahradou, spoust kytek a pejska, kterého teď máme v domě u rodičů.

Jak se udržuješ fit? Protože myslím, že moc nerehabilituješ, je to tak?
V tomhle nejsem zrovna dobrý vzor… Já se udržuju tím, že jsem neustále v provozu (úsměv). Cíleně se v podstatě jen protahuji. Na sport jako takový mě moc neužije. Něco jsem vyzkoušela, ale nikdy jsem nebyla vysloveně sportovní typ a navíc mě limitují ty zmíněné bolesti, hlavně zad. Příležitostně dělám ráda turistiku – pořídila jsem si kvůli tomu i elektrická přídavná kola. Ale ona i péče o domácnost vydá za docela pěknou lekci někde na cvičení (úsměv). A pak také kvalitní stravou a tím i udržením váhy, abych se nezatěžovala víc, než je nutné. No, na závěr jsem opravdu chtěla říct něco lepšího (smích).