Petře, jak se stalo, že jsi na vozíku a v jakém životním období tě tahle změna potkala?
Ta autonehoda se mi stala v roce 2003. V té době jsem pracoval, převážel jsem cennosti, ale zároveň ještě chodil do školy. Už několikáté (úsměv). Nebyl jsme moc usazený a trochu jsem zlobil. Jednou v noci jsme jeli s kamarády ze zábavy. Řídil kluk, který sice neměl moc zkušeností, ale myslel si, že je Fittipaldi. To není dobrá kombinace. Nezvládnul zatáčku a čelně to napálil do stromu. V autě jsme byli čtyři. Já jsem seděl vzadu, nepřipoutaný. V podstatě jsme měli štěstí, protože něco vážného se stalo jen mně.

Cítil jsi to jako nespravedlnost?
Ne. V tomhle vnímám jako výhodu, jak strašně jsem byl rozsekanej. Bylo to peklo. To, že jsem skončil na vozíku, pro mě nakonec byla v podstatě výhra.

Co se dělo bezprostředně po nehodě a do jakého zdravotnického zařízení jsi se dostal?
Kluci vepředu nemohli dělat vůbec nic. Kluk vedle mě byl v totálním šoku, ale jediný pohyblivý.
Vystoupil z auta, vyndal telefon, ale se záchrankou jsem musel komunikovat já. Byla smůla, že bylo špatné počasí. Jinak by mě asi transportovali letecky do Prahy. Takhle mě sanitka odvezla do okresní nemocnice. Paní doktorka bohužel až po několika hodinách uznala, že ani ona ani ta nemocnice nejsou prostě na takovéhle trauma zařízeni. Byly to bohužel hodiny, které rozhodovaly o lecčems. Teprve po nějaké době mě převezli na Homolku.

Na Homolku? A proč ne na spinální jednotku do Motola?
Protože v té době ještě neexistovala.

Co bylo dál?
Na Homolce jsem během pár chvil putoval na operační sál, dělali mi provizorní stabilizaci
páteře. Tři týdny jsem tam strávil na ARu, pak mě přeložili na spondylochirurgii do Motola.
Tady jsem pak podstoupil dvě reoperace krku. Na tom, že jsem přežil, mají obrovský podíl
hlavně mamka a teta. Personál a ani prostředí nebyli v té době vůbec připraveni na pacienty
v mém stavu. Kdyby za mnou každý den nechodily a nestaraly se o mě, tak myslím, že bych asi
umřel. V nemocnici jsem strávil dlouhé tři a půl měsíce. Byl to očistec. Proto když jsem se pak
dostal na vozík, cítil jsem to jako vysvobození.

Kam vedla tvá cesta z nemocnice?
Do Kladrub. Tam jsem byl šest měsíců. To je podle mě hrozně dlouhá doba. Člověk pak snadno sklouzne do takového nepříjemného pasivního stereotypu. Už nepřicházejí nové podněty, člověk ztrácí motivaci. S odstupem na to ale vzpomínám docela rád.

S čím a kam jsi z Kladrub odjížděl?
Domů. S pomůckou jsem byl schopný se sám najíst, trochu ovládat počítač, telefon a kouřit (úsměv). Z elektrického vozíku jsem přešel na mechanický, ale nic moc jsem na něm neujel. Venku vůbec nic. Kola jsem trochu víc roztočil až později v Parapleti. Doma jsme to v té době neměli vůbec upravené, sám bych to tam nezvládnul. Naštěstí se to ale podařilo zorganizovat tak, že tam se mnou vždycky někdo byl. Většinu času jsem ale trávil na lůžku, na vozík jsem se dostal tak dvakrát za týden. V televizi jsem v té době viděl úplně všechno, mám nakoukáno až do konce života (smích).

Předpokládám, že pak už přišel první pobyt v Parapleti. Za jak dlouho a co ti to dalo?
Asi za dva měsíce. Měl jsem štěstí, že jsem se hned dostal na intenzivní kurz soběstačnosti.
Tenhle týden mi totálně změnil život. Místní přístup byl po nemocnici a rehabiliťáku fakt balzám. Dám příklad. V té době jsem byl ještě v plenách. Jako skoro všichni po rehabiliťáku,
bylo to tak jednodušší. Nutnost vyměnit jí znamenala jít na lůžko. Pokud to bylo v podvečerních hodinách, člověk už automaticky zůstal v posteli, bez diskuse. No a tady byl uvítací večírek. Zjistil jsem, že potřebuju vyměnit plenu. Kluci sanitáři mi na pokoji pomohli a pak se mě zeptali, jestli se vracím zpátky. „Cože, to je možné?“, ptal jsem se. To byla prostě pecka. A pak už to jelo. Strašně důležitý pro mě bylo, že jsem viděl kluky, kteří měli podobnou
diagnózu jako já, ale na vozíku byli už déle. Viděl jsem, co všechno můžou a zvládnou. Od
té chvíle jsem věděl, že se taky stoprocentně někam posunu. Nejvíc mi tenkrát pomohli Láďa
Kratina (instruktor nácviku soběstačnosti) a Verča Liďáková (ergoterapeutka), těm vděčím za
všechno. Potom už jsem do Paraplete dojížděl na ambulantní rehabilitaci. Snažil jsem se poslouchat všechny rady a můj stav se rychle zlepšoval. Během měsíce jsem udělal stokrát větší pokrok než za půl roku v rehabiliťáku. To byla velká motivace.

Co ještě ti pomohlo?
Určitě to, že jsem se v rehabiliťáku seznámil se Zuzkou, svojí první holkou na káře. Ona tam
tehdy byla s pochroumaným kolenem a myslela si, bůh ví, jak špatně na tom není. Setkání
s námi ostatními jí trochu změnilo pohled na věc (smích). Byla skvělá. Rázná, hodně mě motivovala. Mohla také za to, že jsem se i poměrně rychle osamostatnil. Asi za rok od úrazu jsme se spolu stěhovali do bytu zvláštního určení, který mi byl přidělen. Dneska už sice spolu nejsme, ale pořád je to moje nejlepší kamarádka. 

Přejděme k tvé proměně z klienta Centra Paraple na instruktora nácviku soběstačnosti. Jak se to stalo?
Láďa Kratina pracoval v Parapleti jako instruktor asi 10 let a už cítil, že potřebuje změnu. Se Zdenkou Faltýnkovou ve mně viděli nějaký potenciál a oslovili mě s tím, zda bych se nechtěl
přihlásit do vypsaného výběrového řízení. Udělal jsem to a pak v docela slušné konkurenci
zvítězil. Myslím, že rozhodnul můj přístup, protože ostatní kluci byli v té době fyzicky rozhodně
dál.

Přístup, to je podle mě to, co odlišuje celé Paraple od ostatních zařízení. A myslím, že v tvé práci je skoro podstatnější, než fyzické možnosti. Je to tak?
Určitě. Přístup a zkušenosti. Já strašně rychle pochopím a vyhodnotím, jak na tom klient je,
co má a co nemá šanci v daném čase zvládnout. Vyhovuje mi taky, že musím být „pružný“, jelikož našimi klienty jsou muži, ženy, mladí, starší i staří, s různým vzděláním, z různého prostředí. Jinak jednám s dvacetiletým klukem, který dělal třeba zedníka a jinak s padesátiletou paní se třemi dětmi, která pracuje na úřadě. Myslím, že mým přínosem je i to, že umím odhadnout jak s kým pracovat. 

Jak vnímáš pozici instruktora nácviku soběstačnosti a jeho zapojení to odborného týmu Centra Paraple? Bez ohledu na to, zda ho děláš ty, nebo někdo jiný.
Nechci, aby to znělo namyšleně, ale jako hodně podstatnou. Pro mě osobně, když jsem byl ještě klient, jako nejdůležitější. Je to součást ergoterapie, která v našem pojetí zasahuje do
skoro všech oblastí lidského života. A to se mi líbí. Na Parapleti hodně oceňuji propojení
všech odborností, myslím, že nás to všechny hodně posouvá a hlavně, že to je prospěšné
pro klienty. Ale než to takhle začalo fungovat, pár let to trvalo. 

Paraple teď prochází obdobím určitých změn v přístupu k práci s klienty. Cíleně se zaměřuje na celostní přístup s větším důrazem na psychosociální složku. To na terapeuty určitě klade zvýšené nároky, především v „měkkých“ dovednostech. Jak ti tohle vyhovuje?
Mně to vyhovuje a myslím, že zrovna na našem úseku to zase není až taková změna. Dělali
jsme to vždycky. Teď možná jen trochu jinak, záměrněji. My jsme se o člověka zajímali jako
o celek a do nejmenších podrobností vždycky, abychom mu usnadnili co nejvíce z jeho každodenního života. Navíc tím, jak jsem sám na vozíku, tak ke mně mají klienti trochu jiný přístup, hodně mě žádají o radu i mimo terapie, svěřují se mi, mají ke mně důvěru. Těší mě to a jejich důvěru nikdy nezneužívám.

Je pro tebe důležitá zpětná vazba od klientů? Nebo ti stačí, že ty sám víš, že jsi udělal maximum?
Pro mě je podstatné, zda jsem pro klienta udělal dost. Cokoliv navíc je příjemná nadstavba.

Nosíš si práci domů?
Dneska už ne. První zhruba dva roky jsem se klienty a jejich osudy hrozně zabýval i mimo
Paraple. Teď už většinou s opuštěním budovy přepínám mozek do jiného módu. Je to jediná
cesta, jak dělat tuhle práci dlouhodobě. 

Z toho, co už jsi řekl, jasně vyplývá, jak je pozice instruktora důležitá. Jak je tedy možné, že je vás tak málo? Jak to, že takový instruktor není na každé spinální jednotce a především v každém rehabilitačním ústavu?
Dobrá otázka. Může to znít hloupě, ale nemůže to dělat každý. Je to hodně náročné. Ani ne tak fyzicky, ale na hlavu a schopnost empatie. 

Jak řešíš to, když chceš klienta naučit něco, co sám nezvládneš?
Takové věci, vzhledem k mé diagnóze, samozřejmě jsou. Jako úplně první to přiznám. Už mám ale tolik zkušeností, že ho k tomu umím dovést i jinak, než že mu to předvedu. Ale i když
klientům ukazuji věci sám na sobě, vždycky jim říkám, že to není žádné dogma, vždycky hledáme individuální modifikace, aby to co nejvíc vyhovovalo konkrétnímu člověku a aby to pro něj bylo bezpečné.

Vím, že pro naše klienty je velké téma osobní asistence. Konec konců dvě vydání nazpátek jsme se jí věnovali i v Magazínu. Jak jsi se s tím vypořádal ty?
Na začátku to bylo trochu peklo. Obzvlášť poté, co jsme se s přítelkyní rozešli a já zůstal v bytě sám. V té době jsem toho potřeboval fakt hodně. Sehnat si ty správné lidi, protože ne s každým si sedneš, a začít to nějak rozumně řídit, není vůbec jednoduchý. Než jsem si vytvořil systém a tým, protože největší chyba je mít jen jednoho asistenta, tak to docela trvalo. Myslím, že pár měsíců. V té době mi chodily pomáhat dvě kamarádky. Na lidi kolem sebe mám fakt štěstí. Dneska, protože už toho nepotřebuju tolik, mi pomáhají tři lidi.

Dokázal sis krátce po úrazu představit, že se dostaneš takhle daleko?
Vůbec. To jsem uvažoval hlavně o tom, kdo se o mě postará. Ale to se všechno vyvíjelo. Ještě
jednou se vrátím k bývalé přítelkyni. Myslím, že mě chtěla opustit už dřív, ale, možná i trochu
podvědomě, se o mě postarala i v tom, že počkala, až budu mít práci a budu schopen řídit.
Pak mě vypustila do života (úsměv).

Zůstali ti kamarádi z období před úrazem, nebo se to nějak „proselo“?
Mám asi skutečně štěstí, ale nevím o nikom, o koho bych úrazem a změnou své situace přišel.
Od mého návratu domů za mnou chodili a brali mě ven, v podstatě jako by se skoro nic
nestalo (úsměv). 

Kdo nebo co pro tebe bylo po úrazu nejdůležitější?
Rodina a nejbližší. Tohle zázemí je víc, než cokoliv jiného. Vědět, že jsou tu pro tebe a že
se na ně můžeš spolehnout. Jsem jim fakt vděčný, nejvíc mámě a Zuzce. Musím ale říct, že moje vztahy s mámou se ještě dost výrazně zlepšily poté, co jsem se od- stěhoval (smích). Osamostatnění po úrazu považuju za jeden ze zásadních milníků.

Ještě bych se ráda na chvíli vrátila k tvé práci v Parapleti. Ono to není pouze o přímé práci s klienty, ty se dost zapojuješ i do různých prezentací, přednášek a osvěty, podílíš se na výcviku dobrovolníků a podobně. Jak vnímáš tuhle část své práce?
Hodně mě to baví. Navíc práci instruktora asi nebudu moct dělat do 100 let (úsměv), fyzický
stav má určité limity. Především u studentů mě baví rozšiřovat jim pohled na život s handicapem. Já sice sedím na vozíku, ale žiju úplně normální život, ale zároveň to, že jsem na vozíku rozhodně neznamená pouze to, že nemůžu chodit. Dovedu si představit, že tímhle směrem bych se do budoucna ubíral. Ale to je můj dnešní pohled na věc Co se týká práce s dobrovolníky, tak tyhle lidi obdivuju. Ve svém volném čase a zadarmo jsou ochotni pomáhat druhým. Na výcviku se vždycky sejde skvělá parta lidí. Těší mě, že informace a dovednosti, kterými je vybavujeme, jsou o něčem. Na koncept práce s dobrovolníky v Parapleti jsem docela pyšný.

Pokud by výše uvedené z nějakého důvodu nevyšlo, jsou ještě další oblasti, o které se zajímáš a o kterých si myslíš, že by ses v nich mohl nějak uplatnit?
Myslím, že se docela slušně orientuju v oblasti finančního poradenství. To je práce, která by se dala na vozíku dělat úplně v pohodě. Mojí další zálibou je focení. Kdybych na sobě ještě zapracoval, tak i tohle je věc, které bych se mohl věnovat víc profesionálně. Ani v jednom nejsem úplný samouk. Myslím, že je dobré mít nějaké reálné základy. Do obojího už jsme nějakou snahu, energii i peníze zainvestoval. Navíc obojí je opět o komunikaci s lidmi.

Co dalšího tě ještě baví?
Rád jezdím na různé festivaly. Taky mě baví šachy, poker a logické věci obecně. A miluju všechny sporty.

Konečně došlo i na sport. Vím, že jsi velký fanda fotbalu a sběratel fotbalových šál. Kolik jich máš a které si ceníš nejvíc?
Mám jich asi 60. Za nejcennější úlovek považuju šálu z fotbalového klubu z Jeruzaléma. Tu mi přivezla kamarádka. To si myslím, že nemá každý. Dobrá je taky ta od Bocca Juniors z Buenos Aires.

Ty sám jsi také poměrně úspěšný sportovec. Tvou parketou je boccia.
Jojo. Když z Paraplete odešel Láďa Kratina, tak jsem po něm převzal úplně všechno. Začal
jsem dělat jeho práci, stal jsem se po něm členem předsednictva Svazu paraplegiků a převzal
jsem od něj i bocciu. Jenom ženu jsem mu nechal (smích). V boccie jsem býval docela úspěšný. Dneska už mě trochu přemáhá lenost, málo trénuju. Taky už se mi hůř hledá motivace. Je to spojené i se špatnými podmínkami ve svazu, ale do toho se tady nechci moc pouštět. Za asi největší zážitek považuju třetí místo mezi družstvy na Světovém poháru v Belfastu. V té době jsem začínal, moc jsem tam toho nenahrál, ale je to silná vzpomínka. Svou asi nejlepší hru jsem předvedl na Mistrovství Evropy v Portugalsku. Tam jsem sice skončil už ve čtvrtfinále, navíc s českým soupeřem, ale herně to bylo asi nejvíc. Teď trénuju asi třikrát ročně, je to děs (smích).
Ale i přesto se na republikových mistrovstvích pořád celkem slušně umísťuju, pohybuju se mezi
prvními třemi. Je to hodně i o hlavě, o tom, jak vyhodnotíš tu kterou herní situaci. Hodně těžím
ze zkušeností. A taky mám štěstí. Na boccie je super, že se dá hrát hrozně dlouho. Tak třeba ještě přijde doba, kdy se do toho znovu pořádně opřu (úsměv).

Bocciu představuješ i klientům. V Parapleti se scházíte každou středu. Stalo se už, že se tu objevil nějaký nový talent?
Jednoznačně Honza Bajtek. S bocciou začínal právě v Parapleti a teď je republikovým
šampionem. Na něj momentálně nemám. 

Čas pro náš rozhovor už se pomalu nachyluje. Ještě by mě ale zajímalo, jestli někdy přemýšlíš nad tím, co by bylo, kdyby…?
Takhle nad tím vůbec neuvažuju. Opravdu. Možná je to tím, jak dlouho už na vozíku jsem. Ale ani nevím, co bych dělal, kdybych se zítra ráno probudil a mohl chodit. Navíc myslím, že vozík ze mě udělal lepšího člověka, jakkoliv to může znít jako klišé. Pokud se ale zamyslím nad tím, v čem mě vozík nejvíc omezil, tak je to možnost aktivně sportovat. Miluju kolektivní sporty. Asi bych mohl dělat quadrurugby, ale na to je už pro mě pozdě.

Máš sny, že chodíš?
Ne, nebo o tom nevím (úsměv).

Je ještě nějaký cíl, kterého bys chtěl na vozíku dosáhnout? Myslím po fyzické stránce.
Teď asi ne. Vím ale, že pořád ještě mám určité rezervy. U mě to jde ale ve vlnách. Tak uvidíme,
jestli a kdy ta další přijde.