Text: Václav Uher
Foto: Petr Hricko

Jan (71)

Jane, na vozíku sedíš 45 let. Vrátíme-li se do doby před úrazem, pověz mi, jaké byly tvé tehdejší představy o životě?
Já jsem měl představu úplně jasnou. Že budu pracovat u filmu. Jinak jsem byl vášnivý sportovec. Začínal jsem s tenisem, pak jsem hrál závodně volejbal a pak jsem se dal na horolezectví. Jezdil jsem na běžkách i na sjezdovkách. Později jsem dělal také vodáckého vedoucího dětem. Ale hlavně to lezení. To byla droga. Jak jsem viděl skálu, hned jsem k ní utíkal, že na ni polezu. Nicméně pracovně jsem se později skutečně stal asistentem filmové produkce a dělal službu u kamery.

Na jakých filmových projektech ses podílel? Jak jsi obstál ve složité době 80. let?
Pracoval jsem u filmové produkční společnosti Krátký film Praha. Dělali jsme třeba dostaveníčka s Pavlínou Filipovskou a Milošem Kopeckým. Bohužel jsem musel místo brzy opustit, protože jsem politicky zlobil. Pak jsem začal pracovat s Vaškem Kotkem, s kterým jsme dělali Divadlo pod stanem. Ač mi to bylo značně líto, i toto místo jsem musel opustit. V té době to bylo složité. Jediný podnik, který mě v té době zaměstnal, byl Úklid Praha, kde byl zaměstnaný i pan kardinál Vlk a pan biskup Herbst. Oni myli výlohy, já myl metro a šéfovou nám dělala taková bezzubá cikánka. Dlouho jsem tam nevydržel, protože jsem měl kamaráda v Krušných horách, který byl náčelníkem horské služby, a ten mi řekl: „Vykašli se na to. Pojď, uděláš si zkoušky na horskou službu, a mezitím tě tady nechám zaměstnat jako pokojskou.“ Takže mě kamarád zaměstnal jako pokojskou a já souběžně dělal zkoušky na horskou službu.

V té době se ti stal úraz, jehož následky si na svém vozíku vozíš dodnes. Co se přihodilo?
Ano, před Vánoci 1978. Byl to 19. prosinec. Zajišťovali jsme prověrky z lyžování pro celou oblast a spadlo nám lano od vleku. Já, jak mi lezení nedělalo potíž, jsem vylezl na sloup a dával to dohromady. Upevňoval jsem lano, když se to celé utrhlo a vystřelilo mě to do luftu. Měl jsem frakturu páteře a transverzální míšní lézi, takže dodnes jsem napůl kvadruplegik. Ležel jsem několik měsíců na ARO v Karlových Varech, kde mě zachránili.

Dovol, abych se vrátil k momentu úrazu. Co jsi po dopadu na zem cítil a jak jsi tu chvíli vnímal?
Dopadl jsem na záda a ztratil vědomí. Probral jsem se až na Švýcárně (turistická chata Švýcárna), kde jsem ležel na kanadách, nade mnou stál kamarád z horské služby a říkal: „Ty vole vstávej.“ a já mu odpověděl: „Nehýbej se mnou, mám asi zlomenou páteř.“ Pak byl další moment, kdy jsem se probral v sanitce. Slyšel jsem, že mě vezou do Ostrova nad Ohří. Naléhavě jsem je žádal: „Ne, ne, odvezte mě na ARO do Karlových Varů!“ a když mi řidič řekl: „To by bylo, abyste mi do toho kecal.“, začal jsem křičet, že chci do Varů na ARO. Nakonec někdo, kdo tam byl s ním, řekl: „Tak ho tam odvezeme, vždyť je to jedno.“ A odvezli mě do Varů.

Operovali tě?
Operovali.

Jak ses k té situaci stavěl? Bylo ti hned jasné, s jakými následky se budeš potýkat?
Věděl jsem, že ta páteř je přeražená a že to není žádná velká hitparáda. S takovým případem jsem se nikdy nesetkal, ale tušil jsem, že je to slušně řečeno v háji.

Setkal ses do té doby s nějakým vozíčkářem?
Ne, ale z horské služby jsem nějaké poznatky měl.

Co ti po operaci lékaři řekli?
Ten doktor, který mě operoval, za mnou přišel, a řekl mi: „Honzo, už se nikdy asi nepostavíš na nohy.“

Jeho slovům jsi uvěřil nebo neuvěřil?
Usnadnil mi to, ale můj úraz nebylo to jediné, co se stalo. V tu samou minutu, kdy já padal z lanovky, se můj táta rozsekal na druhém konci republiky v autě. Z lesa vyjel nějaký vojenský transportér a tátovi, který jel po hlavní, nedal přednost, takže to napral pod ten transportér. Volali mamince, že táta leží na ARO, a že vůbec nevědí, jestli to překoná. Ona zase volala mně na horskou službu, abych hned přijel, že táta leží na ARO, jenže tam jí řekli, že já ležím taky na ARO a že mám přetrženou páteř a že nevědí, jak to se mnou dopadne.

To je nepředstavitelná rána…
Takže měla blbý den.

Je vidět, že máš nadhled.
Optimismus a veselá mysl je základ všeho. Když budeš naštvaný a vzteklý, budeš mít deprese, ublížíš sobě i okolí a budeš nepříjemný. Základ je být veselý a optimistický.

Vozíčkář po úraze obvykle absolvuje tak zvané rehabilitační kolečko, kdy po hospitalizaci v nemocnici pokračuje v rehabilitaci ve vybraných rehabilitačních ústavech. Jaké bylo tvé rehabilitační kolečko?
Dlouho jsem ležel v Karlových Varech, pak mě šoupli do Kladrub. Zajímavé bylo, že ještě na ARO jsem si nabrnknul babu, která tam pracovala jako zdravotní sestřička. Starala se tam o mě docela významně. Zaplaťpánbůh, že jsem hýbal rukama. Jak se nade mnou ohýbala, tak jsme si prostě nějak začali hrát. Byla krásná, ale hysterka, žárlila i na mé kamarády, tak jsem to zaříznul. Když přišla po roce a půl, že chce miminko, říkal jsem si: „Ty vole, brzdi!“
Potom se udála taková velmi významná věc. V té době byl ředitelem Rehabilitačního ústavu Kladruby pan doc. MUDr. Vladimír Kříž, který dojednal jakousi výměnnou akci se Slovinci, takže jsme mohli jet k moři. Tam jsem si zase nabrnknul slovinskou lékařku. Postupem času mě začali pouštět přes hranice. Dřív jsem se nedostal pomalu ani do východního Německa. Mezitím jsem začal pracovat zpátky u filmu.

Co mohl v 80. letech vozíčkář dělat u filmu?
Asistenta produkce. Organizovat a dělat smlouvy s herci.

Jak ses seznámil se svou současnou manželkou?
S manželkou jsem se seznámil v Karlových Varech. Když jsme spolu začali chodit, tak jsme nevěděli, jestli vůbec budeme moci mít miminko, ale jednou jsme to vyzkoušeli a ona hned otěhotněla. Když to ale oznámila doma, rodiče nadšení nebyli. Dcera hrála tenis, tak očekávali, že si domů přivede nějakého pořádného frajera. A on přijel frajer na káře. Byli trošičku zklamaní.

Máte jedno dítě?
Jednu dcerku máme.

A už jsi děda?
Už jsem děda.

Vraťme se ještě do 80. a 90. let. Čemu ses věnoval?
Dál jsem pracoval u filmu, což bylo bezvadný. Později jsme se Sašou Pokorným (vozíčkář, zakladatel basketbalu vozíčkářů) založili basketbal vozíčkářů. Měl jsem různé kontakty, které nám pomohly občas vyjet ven. Pak se jednou přišel podívat pan profesor Pfeifer (prof. MUDr. Jan Pfeiffer, DrSc.), což byl šéf kliniky rehabilitačního lékařství na Albertově, s kterým jsem se skamarádil, a který mi nabídl spolupráci. Chtěl založit ergoterapii, která by lidem s handicapem pomáhala zvýšit samostatnost a dostat se do pracovního procesu. Později jsem zjistil, že takové zařízení je v Německu, tak jsem tam jel a začali jsme spolupracovat. Po revoluci jsem se přes Občanské fórum zapojil do humanitární činnosti. Měl jsem nějaké známé v Norsku, kde mi nabídli spoustu pomůcek pro handicapované, vozíků, berlí a všeho možného. Když jsme tam přijeli, narvali nám celý autobus vozíků, které jsme u nás rozdávali potřebným. Pak se pokračovalo přes Olgu Havlovou. S Olgou jsme spolu seděli na nábřeží, kouřili, pili kafe a vymýšleli, co a jak. Vzácná to dáma.

Olga Havlová se mimo jiné zúčastnila slavnostního otevření Centra Paraple, u jehož vzniku jsi také byl. Jak na tu dobu vzpomínáš?
Myšlenka založit dnešní Centrum Paraple začala vznikat právě na Albertově, kde pracovala Alena Kábrtová zaměstnaná jako psycholožka (Alena Kábrtová, zakladatelka a ředitelka Centra Paraple v letech 1994 – 2013) a také Zdeňka Faltýnková, rehabilitační pracovnice (zakladatelka rehabilitačního programu Centra Paraple). Společně s Janem Kašparem (člen Divadla Járy Cimrmana) a s podporou Zdeňka Svěráka jsme to potom dotáhli. Já byl u začátků, ale pak jsem zůstal u pana profesora Pfeifera. Nicméně každý člověk, který v Centru Paraple později pracoval, tam zanechal stopu své myšlenky a své iniciativy. Toho si hluboce vážím.

Jak vnímáš význam činnosti Centra Paraple?
Je to nesmírně významná instituce. V málokterém oboru lékařství je dostupná taková péče, jakou spinálních pacientů, a to díky Centru Paraple. Připraví klienta do dalšího života.

Ale ty jsi život po úraze zvládl bez Centra Paraple.
Každý je na tom jinak, každý je jinak silný, a ne každý má okolo sebe lidi. Centrum Paraple pomáhá v edukaci i následné péči. Já třeba věděl úplný prd o sexuální problematice. Dnes v Parapleti klient dostane informace, jak pečovat o svoje tělo, o prevenci, sportu, jaký vozík si vybrat, jak upravit byt. To je nesmírně důležité, protože velké procento klientů je ve věku, kdy toto všechno řeší.

Ty jsi jeden z mála, kdo sedí na vozíku natolik dlouho, aby mohl porovnat podmínky života na vozíku, jaké byly v osmdesátých letech a jaké jsou dnes. V čem vidíš největší rozdíl?
V té době žádná instituce, jako je Centrum Paraple, nebyla, a Kladruby byly fabrika. Tam tě prostě vzali na dva měsíce, cvičili s tebou a učili tě jezdit na vozíku. Byl jsi jako ve špitále, kdežto dnes v Parapleti se vozíčkář dočká osobního přístupu terapeutů a dalších zaměstnanců, kteří se v problematice cíleně orientují a znají ji do všech detailů.

Bylo pro tebe v životě důležité patřit do nějaké komunity vozíčkářů, nebo jsi byl spíš solitér, který si vytvářel svůj vlastní okruh přátel z lidí bez pohybového omezení?
Mám vlastní dost velkou komunitu, to je pravda, ale komunita vozíčkářů byla pro mě důležitá v době, kdy jsme hráli basketbal. Jakýkoli týmový sport je pro vozíčkáře bezvadný.

Na první pohled je patrné, že jsi ve vynikající nejen fyzické kondici. Co bys doporučil vozíčkářům, kteří chtějí dosáhnout téhož?
Je to prostě v palici. Já zastávám filozofii optimismu. Nepřipouštět si, že jsi kripl na káře. Kolikrát je to těžký, když ti padají věci z ruky a tobě trvá, než je sebereš. Důležité je problém vyřešit, překonat, ne se hned naštvat.

Mnozí lidé by rádi měli pozitivní přístup k životu, ale z různých důvodů se jim to nedaří. Svůj optimismus jsi získal přirozenou povahou, výchovou nebo vlastním snažením?
Člověk nesmí zapomenout na to, že tím, že bude naštvaný, nic nezmění. Naopak, bude ubližovat okolí. Musí prostě přehryznout červa a říct si: „Ne, musím to překonat!“ Důležité je být příjemný a snažit se být veselý, i když je to kolikrát těžké.

Nacházíme se v tvém bytě v Praze na Hradčanském náměstí hned vedle Hradu. Krásná lokalita s bohatou historií, až na ty kostky všude. Jak se ti zde žije?
Já tady žiji od úrazu, tedy 40 let. Tehdy jsme měli krásný byt v Karlíně, ale tam byly točité schody. Moje maminka po té hrůze, co zažila, když já i tatínek jsme byli na ARU, přemýšlela, jak ten její syn tam na vozíku bude žít. Tady o patro výš žila moje sestra s Vítem Olmerem a v tomto bytě žila jistá paní Říhová, s kterou jsme nakonec náš byt vyměnili. Bydlelo tady spousta úžasných, bezvadných lidí. Biskup Karel Herbst, který je náš kamarád, předtím kardinál Vlk, který seděl v tomto křesle a popíjel s námi suché Martini. Díval se shora z okna svého bytu, zavolal nám a zeptal se: „Vidím, že ještě svítíte. Přišel bych na jedno suché Martini.“ Byl nesmírně empatický a chytrý člověk. Měli jsme za totáče stejného zaměstnavatele, Úklid Praha. Byla to obrovská náhoda, že jsme se takhle tady sešli. Jo a bydlel tady také Jiří Mucha, se kterým jsem se také znal a kamarádil, Marta Kadlečíková, spisovatelka a jiní. Jsem tady na Hradčanském náměstí velmi spokojený. Mám tu spoustu kamarádů, takže se pořád něco děje.

Nedávno jsi oslavil 70. narozeniny. Pracovně jsi stále aktivní. Čemu se v současné době věnuješ?
Od roku 2002 dodnes jsem výkonným ředitelem Rehalb, o.p.s. Máme denní stacionář pro osoby po poškození mozku na 1. lékařské fakultě rehabilitačního lékařství. Několikrát do roka organizujeme rekondiční pobyt v jižních Čechách a v penzionu Na Kopečku v Křinci u Nymburka. Těm lidem pobyty neuvěřitelně pomáhají, protože se zabýváme intenzivní rehabilitací, rozvojem kognitivních funkcí, jemné motoriky a chůze. Něco podobného jsem viděl v Norsku, tak jsem ten nápad převzal a rozvinul u nás. Nejprve jsme jezdili do Krušných hor, kde nám pomáhala horská služba, mí kamarádi. Klienty jsme učili plavat v potůčkách a chodili jsme s nimi na houby. Někteří byli pět, deset let doma po mozkové příhodě a nikdo s nimi nic nedělal. Jedna paní, která velmi špatně chodila o holi, tam tu hůl zahodila, skákala tam po lese jak veverka, nahlas křičela a v autě pak plakala a říkala, že naposledy našla houbu před deseti lety. Najednou jich mohla najít plný koš. Nedovedeš si představit tu jejich radost z každého pokroku.

Žiješ mnoho let v manželství, vychoval jsi dceru, raduješ se z vnoučete. Jakou zátěží je vozík pro manželství a jak tuto zátěž překonat, aby mohlo být manželství tak krásně dlouhověké jako je to vaše?
Samozřejmě, že manželství vozíkem ovlivněné je, ale já musím říct, že díky mé partnerce a díky tomu, jak spolu žijeme, tak jsem tu zátěž vlastně nikdy nepocítil. Vždycky jsem se snažil chovat tak, jako že se nic neděje. To je to, co já furt razím, ta optimistická veselá mysl, aby člověk nebyl jako protivná moucha. Základ je být veselý, zábavný a tak dále. Ostatní přichází samo. Samozřejmě je zapotřebí i nějaká ta matika. Možností je mraky, ale je třeba být rovný partner vůči té zdravé manželce nebo manželovi. Tohle razím a můžu ti říct, že s manželkou jsme leta letoucí a je to fajn. Ona hrála závodně ten tenis. Dnes je učitelka. Učí tělesnou výchovu a hudební výchovu.

Co ti její rodiče. Přijali tě nakonec?
Nakonec jo. Tatínek na svatbu nepřišel, maminka přišla.

Jane, chtěl bys říct něco, na co jsem se nezeptal?
Já bych v tom našem rozhovoru chtěl vyzdvihnout právě to Paraple, které před lety vzniklo. Chtěl bych poděkovat všem, kteří se zasloužili o vznik Paraplete. Jejich víra v dobro a práce všech zaměstnanců dodnes pomáhá lidem, jako jsem já. Všechna čest.