Text: Václav Uher
Foto: Lukáš Klingora
Mluvíme spolu v poslední večer tvého pobytu v Centru Paraple. Jaký byl?
Pobyty v Parapleti člověku s postižením přinášejí velkou psychickou podporu. I když je mi 73 let a jsem už 8 let na vozíku, až teď jsem se dozvěděla, že tady existují tematické pobyty. Vždycky jsem si myslela, že Centrum Paraple je spíš pro mladší lidi a že ve svém věku se s pohybovým omezením musím vyrovnat sama. Pak mi ale pečovatelka řekla o jiném starším vozíčkáři, který se tohoto pobytu zúčastnil. Podívala jsem se na stránky a zjistila, že můj věk nerozhoduje. Pobyt ve skupině vozíčkářů ve věkovém rozmezí 25 až 75 let je blahodárný. To sdílení hezkých zážitků, ale i bolestí a pochybností, člověku dodá chuť do života a potřebnou energii na překonávání potíží.
Na samotném začátku za mnou přišly sociální pracovnice s ergoterapeutkou a ptaly se, jaké problémy řeším. Domluvily jsme se, jaké by měly být cíle mého pobytu. Směřovaly mě hodně k přemýšlení nad tím, jak své potíže pojmenovat a seřadit je podle důležitosti. Pak mi daly popisy cílů s tím, abych je zkontrolovala a doplnila. Nejdůležitější pro mě bylo naučit se přesuny z postele na vozík. A to se podařilo.
Další cíle se týkaly vypořádání se se silnými křečemi v nohách a s bolestí v předloktí. Věnovali jsme se také terapii ruky. Když vozíčkářům odejdou nohy, je strašně důležité si co nejdéle zachovat hybnost rukou.
Jaké změny jsi na sobě pocítila?
Za ty tři týdny mám bolesti v rukách daleko menší, takže jsem nadšená. Zjistili také, že mám vysoký tlak, takže s tím budu muset něco dělat. Řešili se mnou spánek, protože jsem si stěžovala, že v noci spím po částech a ráno mám pocit, že jsem se vůbec nevyspala. Odhalili mi spánkovou apnoi a nasměrovali mě do spánkové laboratoře. Všechny mé cíle se během tří týdnů buď splnily, nebo jsem se k jejich řešení výrazně přiblížila.
Nikdy jsem neslyšela, že by kolem jednoho člověka vznikl tým terapeutů, kteří spolu mluví a přemýšlejí, co by se dalo ještě zlepšit. Pro vozíčkáře je velké povzbuzení, když vidí, kolik lidí mu chce pomoct. Pak ani nejde být pasivní nebo líný. O takových propojených týmech jsem četla hlavně v souvislosti se zahraničím. Poprvé jsem je ale zažila až tady.
Jedna vozíčkářka mi o tobě řekla, že jsi „střelec“. Souhlasíš?
Ráda se vrhám do neznámých věcí. Nebezpečí si uvědomuji až ve chvíli, kdy jsem opravdu v úzkých. Snažím se být rychlá, a pak bývám zbrklá. To není nejlepší vlastnost vozíčkáře.
Jak se chová střelec ve vztahu k lidem?
Jsem hodně ráda v kontaktu s lidmi. Nebojím se je oslovit. Pracovala jsem v psychosociální poradně. Učím se naslouchat. Lidé ze mě mají pocit, že jsem empatická a rádi mi vyprávějí své příběhy. Vyslechla jsem si jich miliony. Pro člověka, který příběhy zaznamenává a chce jít víc do hloubky, je schopnost naslouchat důležitá.
Jaké jsi byla dítě?
Vždycky, když mě měla hlídat babička, říkávala, že raději vypere tři pračky prádla. Byla jsem jako pytel blech. Zároveň jsem byla hodná holčička, která se chtěla zalíbit učitelkám. Vždycky jsem se hlásila a byla snaživá.
Vzpomeneš si na nějakého učitele nebo učitelku, kteří výrazně ovlivnili tvoji další životní cestu?
Možná učitel češtiny a filozofie. Byl to básník. Jeho hodiny byly neuvěřitelné.
Dával prostor diskusi. Zajímaly ho naše názory i jejich odůvodnění. Literaturu učil skrze konkrétní úryvky, které nás zaujaly. Díky tomu pak četla celá třída. Hlásila jsem se potom na filozofickou fakultu, na obor čeština a němčina. Brali šest lidí a tři z toho byli z naší třídy.
Jeho vliv je evidentní. Vím, že ses později věnovala tvorbě textů v rámci své novinářské práce. Můžeš to rozvést?
Celý život jsem chtěla být učitelkou. Místo pro češtinářku jsem ale v Praze nenašla.
Nakonec jsem se dostala do zahraničního vysílání Československého rozhlasu. Připravovali jsme pořady pro posluchače v Polsku, Bulharsku a NDR. Polsko bylo kulturně úplně jinde než my. Nebyla tam taková cenzura. Návštěvy místních výstav i divadel byly pro mě a mého muže neuvěřitelným zážitkem. U nás se tohle objevovalo až mnohem později, protože kultura byla kontrolovaná cenzurou.
Vybavuje se ti z toho období nějaký příběh, ke kterému se ráda vracíš?
V zahraničním vysílání jsem si mohla vymýšlet jakákoliv témata. Měla jsem velkorysou šéfku. Když byl pořad určený do Polska, mohla jsem natáčet třeba i s Divadlem na provázku, které bylo v sedmdesátých letech běžně skoro zakázaným slovem.
Jela jsem za nimi do Brna a natáčela rozhovory s herci i režiséry. Mám z toho dodnes úžasný zážitek. Když Divadlo na provázku hostovalo v Praze, vždycky jsem si koupila lístek a šli jsme na představení.
Pracovala jsi pouze pro Československý rozhlas?
Z Československého rozhlasu jsem přešla do Lidových novin, kde jsem měla na starost sociální oblast – romskou problematiku, hendikepované, přistěhovalce. Sama jsem se s těmito tématy postupně seznamovala a lidi, s nimiž jsem dělala rozhovory, jsem měla ráda. Kdybych si o nich dělala obrázek jen podle toho, jak na ně nahlížela společnost, byla by to chyba. Stejně jako v každé jiné skupině, i v této byli lidé různorodí.
Z Lidových novin jsem odešla do jiné práce a potom do Centra sociálních služeb Praha. Chtěli jsme poukázat na to, že bezdomovci mají své problémy a popisovat je i prostřednictvím rozhovorů. Jeden bezdomovec mi řekl, že někteří z nich žijí v lese. Tak jsem se za nimi vypravila. Měl tam postavený přízemní domeček obklopený záhonky a kompostem. Uvnitř měl vytopeno. To byly neuvěřitelné zážitky.
Samozřejmě jsou i bezdomovci, kteří jsou na tom velmi špatně a služby odmítají. Ve svých reportážích jsem se snažila ukazovat, že existují možnosti, jak si pomoct. Kdo se chce ze své situace dostat, tomu se to dříve nebo později podaří. Pak jsem se věnovala také domácímu násilí a natáčela příběhy žen. Pracovala jsem s intervenčním centrem v Praze. Řadě žen jsme pomohli dostat se z násilného vztahu. Bylo důležité o těchto příbězích psát, aby se dostaly k co nejvíce lidem a oni si z nich mohli vzít příklad.
Věnovala ses i problematice hendikepovaných?
Ano. Po revoluci vznikaly různé spolky, často založené rodiči hendikepovaných dětí. Dařilo se jim díky tomu prosazovat změny zákonů a řešit financování. Takových příběhů jsem natočila hrozně moc.Vzpomínám si na rozhovor s maminkou jednoho autisty. Pozvala jsem ji i s chlapcem k sobě do redakce. Ten kluk vůbec nemluvil. Pohyboval se jednotvárně dopředu a dozadu. Najednou vystartoval, chytil minerálku, která tam stála, a skoro celou ji vypil. Kolegové byli dost překvapení, koho jsem si to přivedla.
Ten kluk nemluvil, ale během rozhovoru namaloval vláček s dokonale rovnými kolmými čárami, bez pravítka. Já jsem na to koukala a říkala si: „Ano, má sice hendikep, ale taky má něco, co většina z nás ne.“
A tak jsem k hendikepovaným vždycky přistupovala. Když dostanou prostor a podporu, jsou schopní dokázat víc než někteří zdraví lidé.
Můžu se zeptat, jak ses dostala na vozík?
V roce 2011 jsem šla klidným krokem z práce na Černém mostě směrem ke žlutému tubusu metra. Najednou mě strašně zabolelo v hlavě. Na temeni. Ta bolest byla tak silná! Hned jsem si uvědomila, že se staloněco velmi vážného.
Sedla jsem si na lavičku. Cítila jsem, jak se mi zužuje zorné pole. Paneláky se mi začaly sklápět do sebe. Věděla jsem, že je zle. Zavolala jsem si sanitku.
Co se ukázalo v nemocnici?
Ukázalo se, že jsem měla aneurysma – ztenčenou stěnu tepny v hlavě, která praskla. V nemocnici jsem strávila šest týdnů. Vypadalo to, že jsem úplně bez následků. Neměla jsem problémy s řečí ani s chůzí. Nejprve jsem chodila s chodítkem, pak o berlích a nakonec bez nich. Po třech nebo čtyřech letech jsem si ale začala všímat brnění po celém těle. V páteři se kvůli krvácení vytvořily dutiny, které utlačují míchu. Bohužel se můj typ onemocnění neoperuje, protože zásah do míchy prý stav spíše zhorší. Moje nemoc se jmenuje syringomyelie a budu ráda, když se mi ozvou lidé se stejným onemocněním. Mohli bychom třeba vytvořit první skupinu v Česku.
Dlouho jsem ještě chodila s berlemi nebo turistickými hůlkami. Pak jsem začala ztrácet rovnováhu, několikrát jsem spadla a zlomila si bederní i hrudní obratel. V současné době už jezdím na elektrickém vozíku.
Jak se na svůj stav díváš dnes?
Lidi si mohou říkat: „Chudák ženská. Ježiš, hlavně abych takhle neskončila.“ A já si kolikrát říkám, že žiji tak aktivně, že by mi možná někdo i mohl závidět.
Vždycky jsem ráda chodila na koncerty klasické hudby. A to mi zůstalo. V Praze jsou mimořádné podmínky z hlediska bezbariérovosti, ale i v Českých Budějovicích jsme si našli program. Jezdím s Pražskou organizací vozíčkářů na výlety. Bydlíme s dcerou a její rodinou v domě se zahradou, ale je důležité mít i vlastní program a nebýt úplně závislá na rodině. Když jsem ještě chodila, našla jsem si fyzioterapeutku v Ostravě, která mi dala jednu radu: „Nenechte si sloužit.“ Tehdy jsem tomu nerozuměla, protože jsem si nikdy sloužit nenechávala. Až když jsem na tom byla hůř a potřebovala víc pomoci, pochopila jsem, o čem mluvila.
Jsi střelec i v cestování na elektrickém vozíku?
Mám jeden zážitek na závěr. Kamarádi, se kterými jsme dřív jezdili na cyklovýlety, mě vzali do Lomnice nad Lužnicí. Oni jezdili své trasy a já si jezdila na elektrickém vozíku po okolí.
Zaujala mě vesnice Záblatí, kterou jsem si projela. Viděla jsem místní úřad, krásnou kapličku a pole. Rozhodla jsem se, že si udělám výlet mezi poli. Když skončila betonová cesta, pokračovala jsem po polní cestě pro traktory. Jenže bylo po dešti. Chtěla jsem se otočit, ale vjela jsem na pole a převrátila se do ovsa. Široko daleko nikdo nebyl.
Naštěstí jsem měla mobil. Našla jsem si na stránkách úřadu číslo na starostu Zdeňka Štěrbu a zavolala mu. Okamžitě to vzal. Moc jsem se omlouvala za svoji chybu, že jsem se nechala unést. Řekla jsem mu, že vidím kravín, a on odpověděl, že je to náhoda, protože přesně tam právě je. Řekl, že si s sebou vezme ještě jednoho člověka a vytáhnou mě z pole. Starostou je ve vesnici nepřetržitě už od roku 1991. Místním lidem se nedivím, že takového člověka opakovaně volí. Byl úžasný. Nicméně v tu chvíli jsem si říkala, že je to průšvih. To je ten střelec ve mně. Někdy udělám strašnou hloupost, ale pak z toho mám zážitek.
Když si sednu na vozík, přestanu si uvědomovat svůj hendikep. Nepotřebuji soucit, ale občas pomoc hodných lidí kolem sebe. Bezva zázemí mi dělá moje rodina a mí dva vnuci. Mám kolem sebe milé pečovatelky z Ledaxu a Charity a fyzioterapeutku z Ivasu. Optimismus mi vrátilo i Centrum Paraple a jeho všestranná pomoc. Život je prima, když jste obklopeni laskavými lidmi. Ale o to se musí přičinit i sám člověk s hendikepem – být otevřený a vstřícný ke svému okolí.
