Zdroj: Magazín Paraple, prosinec 2025
Text: David Lukeš, ředitel Centra Paraple
Ilustrace: Tomáš Svoboda

Profesor Vladimír Beneš, uznávaný český neurochirurg, opakovaně říká, že šance na úplné vyléčení lidí po poranění míchy dnes prostě neexistuje. U jejího úplného přerušení jde podle něj o konečný stav. S určitým nadhledem připomíná, že: „Už od dob Imhotepa, což byl lékař a architekt faraona Džosera, platí, že poranění míchy je onemocnění, s nímž se nedá bojovat. A to platí dodnes.“ 
Na druhé straně stojí motto nadace Wings for Life, kterou založili motocyklista Heinz Kinigadner a zakladatel společnosti Red Bull Dietrich Mateschitz poté, co Kinigadnerův syn utrpěl úraz míchy: „Spinal cord injury must become curable“ (pozn.: poranění míchy musí být jednou vyléčitelné). Toto heslo vyjadřuje hlavní poslání nadace, která se zavázala k financování a podpoře výzkumu zaměřeného na léčbu poranění míchy po celém světě.
V prvním případě jde tedy o názor zkušeného lékaře, který vychází z praxe a letitých zkušeností. V druhém pak o touhu a přání lidí, kteří se odmítají smířit s limity současné medicíny a věří, že současné hranice bude možné posunout dál.  
V roce 2019 jsme v Magazínu Paraple publikovali článek Nic nového pod sluncem, ve kterém jsme tehdy konstatovali, že poranění míchy je velmi závažný zásah do organismu, na který medicína dosud nedokáže, ani díky nejmodernějším výzkumům, reagovat. A jeho součástí byly také rozhovory právě s profesorem Vladimírem Benešem a také profesorem Pavlem Kolářem.
Z mého pohledu se do té doby nic podstatného nestalo – poranění míchy je stále nevyléčitelné. Výzkum sice přináší částečné úspěchy, ale ty většinou mají k běžné klinické praxi stále poměrně daleko. Největší pokroky se zatím ukazují u lidí s neúplnou míšní lézí, tedy u lidí, kteří mají částečně zachovanou pohyblivost, a jde u nich spíš o to, jak tuto schopnost podpořit či stimulovat.
Určitě však svým konstatování nechci podceňovat význam výzkumu ani využití dostupných moderních technologií. Ty dokážou zlepšit kvalitu každodenního života v důležitých oblastech –  vyprazdňování, držení těla, pohybu či asistenci. Přesto žádný ze současných směrů zatím nenaplňuje kýžený cíl: návrat ke stavu před poraněním míchy. A zatím to bohužel stále nevypadá, že jde o dosažitelnou metu.
V Centru Paraple se u našich klientů denně setkáváme s nadějí, že věda konečně posune hranice, ale také s vědomím, že největší síla ke změně zůstává v člověku samém. Nejde o to ztratit naději na možné zlepšení nebo posun v léčbě, ale o to nepropásnout čas, kdy i s poraněním míchy můžeme prožít naplněný život.

A jaké jsou nejaktuálnější zprávy ze světa z oblasti léčby poranění míchy?

Japonsko: Když buňky znovu ožívají

V Tokiu se tým Keio University pustil do něčeho, co by ještě před deseti lety patřilo spíš do oblasti science fiction. Pomocí tzv. iPS buněk, tedy buněk přeprogramovaných zpět do stavu, kdy se mohou stát „čímkoli“, tam lékaři transplantují do míchy pacientů nově vytvořené nervové buňky. První výsledky jsou opatrně nadějné: u některých lidí se subakutním poraněním, tedy několik týdnů po úrazu, se objevilo zlepšení pohybu a citlivosti. Testy však zatím proběhly jen na malém počtu pacientů.
Japonsko je v současné době světovým lídrem v tomto typu výzkumu, a to především díky legislativě, která umožňuje rychlejší přechod „z laboratoře do praxe“.

Izrael: Nová mícha z vlastních buněk

Výzkumníci v Tel Avivu pracují na vytvoření umělé míchy z vlastních buněk pacienta. Pomocí biotiskárny a speciálního „živého lešení“ dokážou z buněk vytvořit třírozměrnou strukturu, která by mohla nahradit poškozený úsek míchy.
Tento výzkum je ve fázi, kdy čeká na povolení prvních implantací u lidí. Nicméně dosud provedené laboratorní výsledky na zvířecích modelech jsou slibné. Pokud se tato metoda osvědčí, mohla by jednou nabídnout řešení i lidem s úplným přerušením míchy, tedy těm, kde je naděje na vyléčení zatím nejmenší.

Švýcarsko: Když mozek přestane brzdit

Profesor Martin E. Schwab z Curychu už desítky let zkoumá, proč se nervy po poranění míchy „bojí růst“. Jeho tým objevil protein Nogo-A, který jejich regeneraci brzdí. V klinické studii NISCI proto testují protilátku, která tuto „brzdu“ dočasně vypne a umožní nervovým vláknům znovu rašit. Dosavadní výsledky ukazují, že to funguje, alespoň u části pacientů v akutní fázi, během prvních týdnů po poranění.  
Souběžně s tím běží i rozsáhlá kohortová studie SwiSCI, která sleduje stovky lidí po úrazu míchy a pomáhá pochopit, jak se jejich život mění nejen z hlediska medicíny, ale i psychiky, prostředí a společnosti.

USA: Mozek, nervus vagus a síla opakování

Ve Spojených státech zkoušejí jinou cestu, při které využívají schopnost mozku znovu se učit. Tým z University of Texas implantuje vybraným pacientům s neúplným poraněním míchy stimulátor bloudivého nervu (nervus vagus). Ten pak při rehabilitaci jemně „nakopává“ mozek a pomáhá mu navázat nová spojení. Pacienti, kteří kombinovali takovou stimulaci s intenzivním cvičením ruky, dosáhli výrazného zlepšení motoriky i jemné koordinace.  
Tato metoda by se mohla stát v běžné praxi doplňkem rehabilitace již v blízké budoucnosti.

 

Pavla Jendelová: K regeneraci míchy nás nedovede zázrak, ale trpělivá vědecká práce

Ve svém výzkumu se zabývá regenerací nervové tkáně po poranění míchy. Jaké překážky brání regeneraci neuronů, kam se v posledních letech posunul český výzkum a proč cesta k funkční obnově míchy nebude revolucí, ale trpělivým skládáním mozaiky? O tom všem hovoří docentka Pavla Jendelová, přední česká neurovědkyně, v následujícím rozhovoru.

Jak jste se dostala k výzkumu míchy a kmenových buněk?
Pocházím z rodiny vědců, oba rodiče pracovali ve výzkumu, takže jsem v tom prostředí vyrůstala přirozeně. Po studiích jsem nastoupila k profesorce Evě Sykové a zabývala se původně zcela jinými tématy, měřením velikosti mezibuněčného prostoru v nervové tkáni. K míšní problematice jsem se dostala až později, když se profesorka Syková začala zajímat o využití kmenových buněk. Od té doby se věnuji především výzkumu regenerace nervové tkáně po poranění míchy.

Vaše práce se tedy soustřeďují spíše na základní výzkum než přímou klinickou aplikaci?
Ano, já nejsem lékař, jsem přírodovědec. Můj úkol je porozumět buněčným mechanismům a hledat způsoby, jak překonat bariéry, které brání regeneraci nervů. My už dnes víme, proč nervy po poranění míchy neregenerují. Teď se snažíme přesvědčit buňky, aby znovu začaly růst, jako během embryonálního vývoje. 

Jaké konkrétní přístupy v současnosti zkoumáte?
Zaměřujeme se především na genovou terapii. Pomocí virových vektorů přenášíme do neuronů geny, které jim vracejí schopnosti, jež během vývoje ztratily. Například umíme neuronům znovu dodat a aktivovat receptory, které jim umožňují „poznat“, po čem mají růst. U potkanů se nám díky tomu podařilo docílit regenerace senzorických nervových vláken na vzdálenost čtyř až pěti centimetrů, což je v základním výzkumu významný úspěch.

To zní jako velký krok vpřed. Dá se tento princip využít i u motorických neuronů?
Tam je situace mnohem složitější. Motorické neurony, které ovládají pohyb, jsou extrémně specializované a mají velmi komplikovanou strukturu. Komunikace mezi jejich částmi je obtížná, takže přimět je k regeneraci je nesrovnatelně těžší než u senzorických buněk. A právě to je teď naše hlavní výzva.

Určitě sledujete i dění v zahraničí. Vidíte někde významný pokrok?
Každá země má své silné stránky. V oblasti výzkumu mezibuněčné hmoty a regenerace axonů (pozn: výběžků nervových buněk sloužících k přenosu vzruchů) patří mezi špičky Cambridge, ve Švýcarsku zase tým profesora Martina E. Schwaba dotáhl některé postupy až do klinických studií. Japonsko jde silně cestou kmenových a indukovaných pluripotentních buněk (pozn.: představují možný zdroj obnovy při náhradě poškozených nebo nemocných tkání), tam dokonce vznikl celý ústav zaměřený právě na jejich klinické využití.

Jak si u nás stojíme v mezinárodním porovnání?
Nejsme světoví lídři, ale rozhodně se držíme. Český výzkum má v rámci základní neurovědy velmi dobré jméno. Naše výsledky s integriny a senzorickými neurony patří mezi mezinárodně uznávané. Hlavní problém je financování, protože věda je běh na dlouhou trať a my musíme většinu prostředků vysoutěžit v grantech.

Jak složité je tyto projekty financovat?
Zčásti nás podporuje Akademie věd, ale většina peněz pochází z grantů, od Grantové agentury České republiky, evropských programů nebo zahraničních nadací. Momentálně máme velký projekt z Operačního programu Jan Amos Komenský. Ale i tak je to někdy spíš boj s byrokracií než s vědou. Nejhorší je vysvětlovat úředníkům, že třeba určitou protilátku prostě nelze „vysoutěžit“, protože funguje jen ta jedna.

Když se ohlédnete za posledními pětadvaceti lety výzkumu v oblasti neurověd, co považujete za největší úspěch?
Rozhodně schopnost zregenerovat senzorická vlákna přes místo míšního poranění. To, že se nerv dokáže obnovit na takovou vzdálenost, jsme dřív považovali za nemožné. Zároveň mě těší, že se postupně skládá celkový obraz, který ukazuje, jak jednotlivé mechanismy spolupracují. Věda není o revolucích, ale o trpělivém skládání mozaiky. Každý objev je jeden kamínek na cestě k cíli.

Co považujete za realistický cíl výzkumu v oblasti obnovy nervové tkáně?
Nemyslím si, že dojde k náhlému zázraku. Ale věřím, že kombinací přístupů, biologických, genetických i technologických, se podaří významně zlepšit kvalitu života lidí po poranění míchy. Třeba obnovení kontroly nad vyprazdňováním nebo potlačení neuropatické bolesti může mít obrovský dopad.

Máte profesní sen?
Asi ten, aby se některý z našich výsledků opravdu dostal do klinické praxe, aby pomohl lidem. Článek v prestižním časopisu potěší, ale mnohem víc by mě těšilo, kdyby z našich poznatků vznikla skutečná léčebná metoda.

Co vám pomáhá vyvažovat tak náročnou práci?
Hory. Chodím po nich moc ráda. Vyčistí mi hlavu a připomenou, že i v přírodě je všechno dokonale propojené a že právě v té dokonalosti hledáme inspiraci pro obnovu míchy.

 

 

K setkání s profesorem Radkem Kaiserem, předním českým neurochirurgem působícím v Oxfordu, mě přivedl rozhovor, který jsem si přečetl na jaře na portálu iDNES.cz. Už tehdy jsem měl v hlavě téma pro toto vydání – o pokrocích v léčbě lidí s poraněním míchy. Zkusil jsem panu profesorovi napsat a on mi k mému překvapení rychle odpověděl. O několik dní později jsme se potkali osobně. A tak vám můžu představit další zajímavou a inspirativní osobnost a její pohled na léčbu poranění míchy a s ním související komplikace, tentokrát z perspektivy operačního sálu a laboratoří neurochirurgie.

Jaká byla vaše cesta k neurochirurgii?
Už jako dítě jsem chtěl být lékařem. Po studiu medicíny mě zaujala chirurgie, ale nevěděl jsem, který konkrétní obor si vybrat. Rozhodla stáž ve Vídni, kde jsem poprvé viděl neurochirurgii v praxi. Bylo to fascinující.   
Po promoci jsem nastoupil do Vinohradské nemocnice, kde jsem zůstal šest let, a pak jsem odjel na roční stáž do Nottinghamu, kde sídlí jedno z největších center páteřní chirurgie v Evropě. Tam jsem získal zkušenosti a kontakty, které mě později přivedly až do Oxfordu, kde teď působím.

Věnujete se především páteřní chirurgii. Co všechno tento obor zahrnuje?
Páteřní chirurgie vznikla na pomezí ortopedie a neurochirurgie. Zabývá se vším: od úrazů přes deformity, nádory až po degenerativní onemocnění páteře. Kombinuje jak rozsáhlé výkony zahrnující odstraňování celých obratlů a stabilizační operace pomocí kovových šroubů a tyčí, tak i velmi jemné zákroky prováděné pod operačním mikroskopem. Zde využívám své rozsáhlé zkušenosti s klasickou neurochirurgií a chirurgií periferních nervů, což je mikrochirurgie v milimetrových měřítkách. Je to fascinující obor, který propojuje technickou preciznost, znalost nervového systému a schopnost pracovat s velmi zranitelnou strukturou lidského těla.

Jak vnímáte možnosti léčby poranění míchy? 
Jsem skeptický vůči biologické léčbě, zejména léčbě týkající se využití kmenových buněk. Mícha není orgán, který lze jednoduše „opravit“. I když si ji lze podobně jako periferní nerv na končetinách představit jako svazek kabelů, její stavba je mnohem komplikovanější. Přerušený nerv umíme chirurgicky spojit a on pak může znovu regenerovat. U míchy je však tento proces velmi odlišný kvůli její odlišné buněčné stavbě a přerušená vlákna zde prostě neprorostou tak, aby došlo k funkčnímu propojení. Tělo se regeneraci brání, vzniká gliová jizva (pozn.: brání regeneraci nervových vláken) a látky, které růst blokují. Kmenová buňka tento proces nemůže zvrátit. Přesto se o tom mluví jako o zázraku, ale podle mě to spíš živí falešnou naději. Věřím, že větší šanci přinášejí technologické přístupy – neurostimulace, mozkové implantáty, exoskeletony. To je směr, který už teď ukazuje reálné výsledky.

Jak daleko jsme podle vás od běžného využití těchto technologií? 
Stále jsme na začátku, ale postup je neuvěřitelný. Před několika lety to byla jen teorie, dnes už existují první pacienti s implantáty, kteří dokážou ovládat své tělo pomocí myšlenek. Bude to vyžadovat čas, hlavně kvůli bezpečnosti. Například dlouhodobé účinky elektrod v mozku zatím nikdo přesně nezná. Ale tohle je, podle mě, budoucnost léčby těžkých neurologických postižení.

Jak se díváte na otázku etiky a bezpečnosti nových technologií – třeba implantátů nebo čipů?
Každý zásah do mozku nebo míchy má svá rizika. I když nic neresekujete, implantace elektrod může vyvolat epilepsii nebo jiné komplikace. Navíc nevíme, jak se tyto implantáty budou chovat po letech. A samozřejmě, stejně jako každé bezdrátové zařízení, může být teoreticky zneužitelné. Medicína by proto měla postupovat s respektem a pokorou, ne všechno, co umíme technicky, je hned vhodné pro člověka.

V Oxfordu se podílíte také na výzkumu neuropatické bolesti. O co přesně jde? 
Jsem součástí týmu, který se zabývá vznikem neuropatické bolesti na buněčné úrovni. Díky operacím nádorů páteře máme možnost odebírat lidská míšní ganglia, která obsahují senzorické buňky, ty, které přenášejí vjemy z těla do mozku. V laboratoři pak budeme zkoumat jejich chování, reakce a hledáme, jakými mechanismy vzniká bolest. Cílem není jen vývoj nových léků, ale hlavně pochopení samotné podstaty neuropatické bolesti.

Existují chirurgické možnosti, jak bolest ovlivnit? 
Ano, například u pacientů s lézí pažní nervové pleteně (brachiálního plexu), kde dojde k vytržení nervových kořenů z míchy. Ti mohou mít tzv. deaferentační bolesti, podobné fantomovým bolestem. Pokud selže farmakologická léčba, provádí se operace zvaná DREZ termokoagulace. Je to složitý a invazivní zákrok, při kterém se cíleně zasáhne oblast míchy, kde vzniká patologický signál. Když se správně indikuje, má velmi dobré výsledky.

Váš přístup k pacientům je často spojován s důrazem na psychiku pacienta a naději. Proč? 
Protože bolest a naděje spolu úzce souvisejí. Chronická bolest člověka psychicky ničí, a pokud ztratí víru, že mu něco může pomoci, přestává fungovat i léčba. Lékař musí umět mluvit citlivě a pravdivě. Když pacientovi po operaci míšní léze řeknete: „Už nikdy nebudete chodit,“ tak mu vezmete smysl pokračovat. Naděje je důležitá, ale musí být reálná.

Co vás na vaší práci nejvíc baví?
Ta kombinace vědy, přesnosti a lidskosti. Neurochirurgie je obor, který vás nikdy nepřestane učit pokoře. Každý zásah je zásah do podstaty člověka. A to, že někdy můžeme přinést úlevu, i když ne vyléčení, je pro mě největší smysl té práce.