Vůdčí vlk smečky Silver zestárl. Jakýsi mladý vlk se snažil, aby byl přijat do Silverovy smečky, ale její šéf ho pokaždé odehnal. Jednoho rána se situace změnila. „Mladík“ se najednou stal vůdčím vlkem, sesazený vlk reagoval jednoznačně podřízeně. Mladý vlk mu dovolil, aby zůstal v rodině, a jednal s ním s velkým respektem. Olizoval mu rány, když byl zraněný, a někdejší vůdce smečky zůstal do konce života uznávaným členem rodiny. Ukázalo se, že z toho těžila celá smečka. Neboť starý vlk byl mistr v přetěžkém umění zabíjet bizony.

Den po výměně „v ředitelském patře“ vyrazila celá vlčí rodina na lov – až na mladého vůdce, který z rozrušení z nové zodpovědnosti začátek lovu zaspal. Smečka narazila na kulhavou bizoní krávu. Náš vlčí senior věděl, co dělat. Vystartoval, chňapl po jejím ocasu a nechal se táhnout. To ostatním vlkům poskytlo značnou výhodu, jelikož bizoní kráva se již nemohla bránit způsobem, na jaký byla zvyklá. Ale osvobodila se a pelášila do skalní průrvy, kam se vklínila tak, že měla volnou jen hlavu s rohy. Bylo by to pro ni ideální útočiště, kdyby tu nebyl ten starý vlk. Všechno si důkladně prohlédl, oběhl skály a zakousl se krávě do zadních nohou. Pokaždé když se bizoní kráva otočila, aby se bránila, starý vlk zase oběhl skálu a všechno začalo znova. Automaticky zastoupil vůdčího vlka. Pod jeho vedením nakonec smečka bizoní krávu skolila.  
Když se mladý vlk konečně vzbudil, začal výt a hledat rodinu. Ta mu odpověděla a on přeplaval řeku, aby se účastnil hostiny, na níž se podávala půltunová bizoní kráva. Nechat seniora ve smečce se vyplatilo. 

Kniha přináší otázky: Jak zacházíme se starými lidmi v našem světě? Dokážeme ještě ocenit jejich významný podíl na životě? Uděláme si čas, abychom se o ně postarali?  
 
Z knihy Moudrost vlků: jak myslí, jak vnímají a pečují o sebe, Elli H. Radingerové, 2018, Mladá fronta

Text: Jiří Ježek, psychiatr, externí terapeut Centra Paraple

Samota je existenciální podstatou lidského údělu: sami se musíme narodit, sami musíme žít a sami musíme i zemřít. A i v tom, jak se svým životem naložíme, jsme sami. Samota má tedy vždy blízko k tomu, čím opravdu jsme – je to brána k sobě. 

Může být ovšem prožívána různě: rodí se v ní velkolepé a tvůrčí činy, je podstatou hlubokých meditací a sebepoznávání, ale vyvolává také pocity úzkosti a deprese. 

Téma samoty se nezvratně objevuje tam, kde se život láme a obrací se do svého nitra. Samota často přichází jako výzva: cosi v nás zve k sobě, chce nás to mít pro sebe, mít naši pozornost. Pokud je to pro nás snesitelné, vyplatí se hlas samoty hned neodmítat, zůstat klidní a nejprve mu chvíli naslouchat – uvědomit si, že přichází z naší přirozenosti a možná přináší poselství „o nás pro nás“. Tímto způsobem k nám může promluvit naše nejvnitřnější já a pomoci nám nahlédnout věci, které bychom – rozptylováni druhými – nikdy nemohli uvidět. Může nás to vracet k naší vnitřní síle a životní cestě – anebo prostě jen odkrýt pravdivější obraz naší reality. Mnohdy pak tato „vědomá samota“ přinese uvolnění – a může se objevit i netušená radost či nové životní zdroje.

Na druhé straně – propadnout se bezmocně do samoty může být nebezpečné. Zejména tehdy, když prožíváme těžké životní období a postupně v nás narůstá pocit, že „jsme na to sami“. Samota se pak může stát nesnesitelnou. V takovém případě je důležité ze samoty vystoupit – otevřít se. Překonat zábrany, vyjít ven a nebát se své pocity s někým sdílet,  
příp. požádat o podporu. V životě někdy nelze vše zvládnout jen vlastními silami. Proto je dobré vědět, že zdroje lidské i odborné pomoci kolem nás vždycky jsou. Obrátit se na ně není možná snadné, často to vyžaduje přehodnotit vlastní postoje či pohled na okolí i na sebe sama. Ale je to pravdivý a upřímný krok, který máme vždy ve vlastních rukou a který nás vrací do bezpečí.

Z publikace Život je jízda, Centrum Paraple, 2018