Uvedl jsem tě jako zemitou ženu z Moravy. Jak by ses čtenářům představila ty?
Jsem Péťa, kvadruplegička. Jsem živel, ale kvůli úrazu už ne takový, jaký jsem bývala. Už nemůžu dělat věci, které bych chtěla.

V Bruntálu žiješ celý život?
Jo. Jsem panelákové dítě, jedináček, matka byla alkoholička. Vyrůstala jsem u babičky a dědy s pevnější rukou. Byla jsem takové děcko ulice. Měla jsem docela dobré dětství, kromě toho, že matka chlastala. Dětství víc rozvádět nechci.

S mámou jsi vůbec nebyla?
Málo, málo. Většinou s babičkou a s dědou. Snažili se mě od života s mámou odpoutat, protože se nestarala.

Co si mám představit pod tou pevnější rukou?
Musela jsem se učit. Chtěli, abych dodělala školu. Někdy mi kvůli tomu zakazovali kamarádky, diskotéky a tak.

Školu jsi dodělala?
Zvládla jsem maturitu z cestovního ruchu, ale nikdy jsem v něm nepracovala. Pak už jsem si dělala, co jsem chtěla.

A co to bylo?
Měla jsem brigády po hospodách, hernách, nonstopech. Byly to takové ty brutusy, kde máš automaty a u nich gamblery. V nonstopech se i spávalo. Zamknul jsi hernu třeba ve tři ráno, řekl jsi, že je vyúčtování, a na chvíli sis lehnul. Nemohla jsem si moc vybírat. V Bruntálu nemáme tolik možností, jako v Praze nebo v Brně.

Máš rodinu?
Ano. Teď mi je čtyřicet tři let. Na vozíku jsem od roku 2017. Synovi bylo čtrnáct a holce deset, když se mi to stalo. Teď už nežijeme všichni spolu. Synovi je dvacet, chodí do práce, bydlí s přítelkyní. Holku mám u sebe.

Jaký obratel máš poškozený?
Pátý, takže jsem takový těžší kvadruplegik. Rukama hýbu hodně málo, prsty vůbec. Neskutečně závidím paraplegikům, jak si se zdravýma rukama dokážou všechno obstarat.

Řekneš nám, co se ti stalo?
Chtěli jsme mít něco, kam bychom mohli jezdit na víkend, tak jsme si kousek od Bruntálu koupili chatu s vlastním pozemkem. Nebyl moc velký, ale stačil. Chatu jsme zbourali a postavili jsme si novou, dřevěnou, krásnou, která stála na patkách. Řekli jsme si, že na pozemku zbudujeme bazén. Bagr byl drahý, takže jsme si vlastnoručně vykopali jámu a do ní bazén zapustili. Jednoho hezkého dne jsem do něj skočila a narazila hlavou o dno. Najednou jsem slyšela, jak to v páteři ruplo. Nechápu, jak se to mohlo stát, mně, která celý život měla ze všech vylomenin strach. Každému jsem říkala: „Nechoď tam, nedělej to, spadneš, něco se ti stane...“ 

Co se dělo dál?
Najednou jsem necítila nohy ani ruce. Manžel seděl na lavičce hned vedle vody. Děti byly se mnou v bazénu. Myslely si, že jenom dělám, že se topím.

A ty ses mezitím topila doopravdy.
Jasně, že jo. Pamatuju si křik dětí, jak si hrály kolem mě. Pak za mnou skočil můj chlap, vytáhl mě a ptal se, co se mi stalo. Řekla jsem: „Já nevím, asi jsem si zlomila nohy.“ Nedošlo mi, že jsem si přerušila míchu.

Co si ještě pamatuješ?
Pamatuju si, že mi děcka přinesly deku. Vůbec jsem nevěděla, co se se mnou děje. Už bylo k večeru. Měla jsem štěstí, že Bruntálem projížděla prázdná rychlá sanitka, takže u mě byla hned. Manžel jim řekl, že jsem skočila do bazénu a že nemůžu hýbat nohama. Zavolali helikoptéru, která ale neměla kde přistát, protože všude kolem naší chaty byl les. Přistála tedy na cestě. Vždycky jsem musela mít něco extra. Transportovali mě do Ostravy, a pak už si nic nepamatuju, protože mě asi hodili do nějakého haluzu.

Co se ti honilo hlavou, když ses probudila?
Probudila jsem se po osmi dnech z umělého spánku. Přišla doktorka a zeptala se mě, jestli si pamatuju, co s mi stalo. Tak jsem jí řekla to, co tobě. Všechno jsem si pamatovala úplně živě. Myslela jsem na to, že chci jít domu.

Jak vypadal tvůj stav?
Měla jsem v krku tracheostomii a vedlo ze mě spousta hadic. Ležela jsem v takovém boxu, jaké bývají na ARU. Operovali mě v Ostravě a pak mě převezli do Krnova, kde mě hospitalizovali další měsíc. Mezitím jsem se zbavila tracheostomie a několika dalších pomocných přístrojů. Potom mě převezli zpátky do Ostravy na spinální jednotku, kde mě pomalu začali posazovat na vozík.

Jak ses dozvěděla o Centru Paraple?
Po nějakém čase na spinální jednotce jsem pokračovala v rehabilitaci v Hrabyni, kde mi řekli o Centru Paraple. O Parapleti jsem do té chvíle vůbec nevěděla. Do doby, než se mi stal úraz, jsem v životě nepotkala žádného vozmena, vozíčkáře.

Jaký byl tvůj zdravotní stav na začátku pobytu v rehabilitačním ústavu a jaký na konci?
Když jsem tam nastupovala, tak už jsem bez problémů seděla na vozíku, jen občas mě museli kvůli tlaku zaklánět. V Hrabyni jsem rehabilitovala pět měsíců. Můj stav na konci nebyl výrazně jiný než na začátku. Strašně jsem se těšila domů, osm měsíců jsem byla mimo.

Kdy jsi byla v Centru Paraple poprvé, a jak ti pobyt zde pomohl?
V roce 2018. Rok po úraze. Pobyt mi pomohl ve všem, fyzicky, psychicky. Ať už to byly různé věci v soběstačnosti, zdravotní problematika, hygiena, sžívání se s následky úrazu a tak dále. Ze začátku jsem byla trochu rozčarovaná. Čekala jsem velký supermoderní ústav, ale to byl jen prvotní dojem, velmi rychle jsem se sžila. Konkrétní vzpomínku na první pobyt v Centru Paraple mám úplně přesnou. To bylo se sestřičkou. Naučila mě vyprázdnit se na toaletní stoličce. Do té doby, celý ten rok, mě vybavovali na posteli. Moc mě potěšili fajn lidi, kteří v Parapleti byli a doteď jsou. Nechápu, jak je tu každý empatický, milý, dům slunce prostě.

V čem se návštěva Paraplete lišila od jiných rehabilitačních pobytů?
V Parapleti se každý věnuje nějakému zaměření a odbornosti. Individuálně je to o každém člověku, co chce, co potřebuje, na co má.

Jezdíš do Centra Paraple opakovaně?
Ano, Paraple je super. Ve všem. Jak se ti lidé k tobě chovají. Jak prostě přijedeš úplně nabitý. Nabitý úplně vším. Venku ti rozumí málokdo, tady ti rozumí všichni. Vozíčkáři i ti lidé, co tady dělají. Práce Paraplete má velký vliv a smysl. Doufám, že se sem budu moci vracet opakovaně. V tomto životě jako vozíčkářka, v tom příštím třeba jen tak na návštěvu.

Zpátky k tobě domů. Bylo potřeba upravit váš byt tak, aby ses do něj mohla vrátit i s vozíkem?
Ano, ale můj manžel byl velice rychlý, takže už když jsem byla v Hrabyni, celých pět měsíců oběhával úřady, zařizoval a vyřizoval, co bylo potřeba. Doma tolik práce nebylo, protože jsme bydleli v domě s výtahem a dostatečně širokými dveřmi. Moc prostoru jsme v paneláku, králíkárně, jak já říkám, neměli, ale šlo to. Byla jsem ráda, že jsem doma. Manžel akorát musel pod vanou vybourat kachličky, to je celé.
Manžel se o mě hezky staral. Do té doby, než požádal o rozvod. Nevydržel chlapec. Našel si mladší a odešel. Údajně je to časté.

V čem tě úraz změnil?
Dal mi pokoru. Vždycky se ti musí něco stát, aby ses chytnul za hlavu, a řekl si: „Tudy cesta nevede.“ Mám ke všemu větší pokoru, k nám i k chodícím, i když občas řeší úplné kraviny. Jinak jsem pořád stejná čuňa a živel.

Jaké jsou tvé současné problémy, které řešíš?
Problémy, co řeším, se týkají už jen zdravotního stavu, jinak žádné problémy nemám. Teď jsem zamilovaná. Hezké, že? Zeptej se mě za rok.

Jak jste se s přítelem seznámili?
Přes seznamku. Samozřejmě jsem si říkala: „Blbost. Můžu být krásná, ale jakmile napíšu, že mám káru, tak to chlapi vzdaj.“ Vadily mi moje ruce, protože lidi se strašně dívají na ruce. Ale stejně jsem to zkusila, protože nechci být sama. Mám ráda chlapský element v životě. Všechno jsem mu napsala s tím, že jsem si myslela, že to vzdá, a on to nevzdal.

Co všechno potřebuješ k životu?
Skoro nic. Hlavně, ať mám kde bydlet, abych měla zdravá děcka a abych tady ještě nějaký ten pátek byla, víš? Jinak nic nepotřebuju, mobily, cestování, ne. Jsem skromný člověk. Neříkám, že si nedopřávám. Koupím si šampon, a pak mám pěkné vlasy. To víš, že bych ráda cestovala, ale s mými neuropatickými bolestmi a pytlíkem vzadu si to neumím představit.

Jak silné jsou ty bolesti?
Strašné. Bolí mě ruce, bolí mě záda, bolí mě všechno. Je to takové pálení, brnění.

Kdo ti pomáhá s tím, co sama nezvládneš?
Pomáhá mi pečovatelka, která dojíždí asi pět kilometrů z Bruntálu, nebo dcera. Je jí šestnáct. Je hodná. Postavili jsme si novostavbu, která je uzpůsobená pro vozík. Mám bungalov, stropní systém, zahradu, kde můžu jezdit. Žijeme na vesnici, kde jsou ovce, krávy, a ne ruch města, takže v tomto se mám dobře.

Není pro vozíčkářku lepší žít ve městě, kde se může víc seberealizovat? Obzvlášť, když je ta vozíčkářka živel?
Já město nepotřebuju. Ráno přijdou děvčata, obléknou mě, dají na vozík. Pak se nasnídám a jedu na rehabilitaci. Tu mám dvakrát týdně. Když je jaro, léto, podzim, tak jsem venku a jezdím si. Nedělám žádné sporty, nevidím v nich nic, co by mě bavilo. Ve městě by mi vadili lidi, tedy moc lidí na jednom místě. Všichni všechno potřebujou hned, to nemám ráda. U nás si užívám úplně všechno, pár přátel. Věci se tu mění také, ale pomalejším tempem. Zdechl tu pes, jak se říká, a to mi vyhovuje. Tím, že tu nic není, nemám pocit, že něco potřebuju.

Prožila jsi mnoho těžkostí. Co nebo kdo ti pomohl a pomáhá v jejich překonávání?
Nikdo mě nikdy neopečovával. Takže možná mi nejvíc pomohlo, že nepotřebuju, aby mi s těžkostmi někdo pomáhal.

Nosíš si v sobě nějakou víru nebo přání?
Já věřím, že se znovu narodím. Takhle to asi bylo nachystané, předurčené. Ale nebude to jediný život, který budu žít. Věřím. Mám ráda takové ty kamínky nebo lapače snů. Pro někoho je to lapač prachu, ale já mám doma dva. Věřím v jejich energie. I tady mezi námi je určitá energie. Ale musíš v to věřit. Taky jsem si koupila takovou tu ochrannou hamsu (pozn.: symbol ochrany ve tvaru ruky).

Tu sis měla koupit před rokem 2017.
Před úrazem jsem v nic nevěřila. Vlastně ano, věřila jsem v to, že se v hospodě sejdeme přesně ve tři.

Žije ještě tvá matka? Zažila tvůj úraz?
Ne, máma umřela před třinácti lety. Táta taky umřel. Měla jsem vlastního taťku, ale ten byl o hodně starší, než moje mamka a zemřel dřív. Když mi byly tři roky, vdala se máma za nevlastního tátu a ten s námi žil. Jenže ten se upil, když moje máma umřela na rakovinu. Pila, ale na chlast nezemřela. Babička s dědou také nežijí. Byla jsem jedináček, takže jsem zůstala sama. Ale kromě holky, kluka a přítele mám ještě psa!

Pes je láska.
Určitě. Mám jacka russela. Je to takové moje třetí děcko. Je úžasná, může všechno.

Myslíš si, že k tobě byl život nespravedlivý?
Nevím. Mám cítit nespravedlnost kvůli tomu, že se mi to stalo? Nevím, proč se mi to stalo. Proč zrovna mně? A ty jsi našel odpověď po těch dvaceti letech? Nebo jsi přestal hledat?

Proč se to stalo mně? Já mám jednoduchou odpověď. Protože jsem lezl na strom a skákal z koruny na korunu. Hůř se hledá odpověď někomu, kdo si svůj úraz nezavinil.
Tak to jsme skákali oba.